Napršelo, zasvítilo, zavonělo a jsou tu houby.  Nebo: spíš byly, protože já jsem je všechny vysbírala. Není nad to, když si náplava z Prahy vyjede do svých rodných krajů zasportovat. Mikina s broží pejska, na hlavu k drdolu šátek, měkoučké tepláčky, ony holinky ze slev v OBI (vidíte, byla to opravdu výhodná koupě) a slušivý košíček po babičce. Hop a hop, a už je tu les.

Pavučina, uaa, slimák, ua,a bobek, uaa, rozšlápnutý bobek, no fuj, hřib, juch! Ano, padl můj rekord, během hodiny jsem nasbírala šest kilo hub, převážně pravých hřibů. Tepláčky se postupně proměnily ve špinavý hadr, šáteček sklouzl někam k temeni, tváře hořely nadšením, pološílený smích se ozýval celým Novohradskem.

Uaa! V lese jsem někdy potkala i jiné houbaře, nemluvili jsme na sebe samozřejmě, to se nedělá. Jenom se musíte po očku kouknout na obsah košíku a dělat, že vás to vůbec nezasáhlo.

Říkala jsem si, kdyby tam se mnou byl nějaký můj kamarád z ciziny, co by asi pomyslel při pohledu na nás? Je to tak neuvěřitelně krásný český sport, nemyslíte? Houbaření o víkendu. Šusťákovka, otlačená kola na kolenou, ruce od hlíny, dioptrické brýle s kapičkami potu…tady jde móda stranou. Naopak, necháváme si své opravdu staré kousky v šatníku přesně na tyto akce. Svůj šátek od pavučin jsem vyhodila (nakonec posloužil jako přenoska pro hřiby, co se už nevešly do košíku), ale do popelnice jsem ho pohřbívala s myšlenkou: udělal jsi, cos mohl, kamaráde.

Nastal čas, aby mi babička uvařila kulajdu, jihočeskou laskominu. Koukala jsem jí přes rameno, to ona nesnáší, a tak mě poslala pro jeden brambor, skláním se pro něj v chodbě a v tom to vidím. Brýle. Zrcadlovky. Růžové. Dokonalé. Následoval nenápadný nátlak, aby mi babička své brýle darovala. Babička prokoukla můj záměr, hned po větě: „hele babi, a ty brejle co se válej v chodbě… Nosíš?“. Byly třicet let staré. Největší retro, které si dokážete představit, a zároveň dokonale stylové. Babička mi vysvětlila, že je má stejně ráda, jako já jsem si je teď zamilovala, a že nedá. Totiž, nosí je do skleníku a do konzumu, ale že ať se podívám do té skříňky s léky, že tam něco možná je. A bylo.

Jedny jsou černé, alá Pomáda, babička si je pořídila, když prý měla menší hlavu, teď už se jí nevejdou ani na nos. Druhé alá Diane Keton, ty si koupila v Austrálii, stály dolar. A poslední alá Susan Sarandon, tygrované obroučky a šedivá skla. Neustále jsem se s nimi ukazovala v kuchyni se slovy: „Ty mi sluší, viď?“ Anebo: „Jé a tyhle, babi, ale tedy takové brýle, ty jsem si vždycky přála, no co myslíš?“

Když jsem to opakovala si po šesté, konečně odpověděla: „Krucinál! Tak si je vezmi, a dej mi s tím pokoj!“ Srdce mi poskočilo nadšením, tedy to byly úlovky!

Hltala jsem kulajdu s brýlemi alá Pomáda. Hned jsem přemýšlela nad tím, které moje šaty díky nim budou teď vypadat daleko lépe. Babička kulajdu nemusí-má raději vepřový řízek, ale nostalgicky se na mě dívala a přemýšlela nad tím, kdy a proč se jí asi zvětšila ta hlava?