Home / Journals  / Kitti  / Bun Nem

Bun Nem

Prahou se prohání podivný větřík. Hezky voní, je kvůli němu docela dusno a často prší. Když sedíte na náplavce, máte pocit mírného neklidu, hlavně ve chvíli, kdy se labutě objeví ve výšce vašeho obličeje.   To kvůli

Prahou se prohání podivný větřík. Hezky voní, je kvůli němu docela dusno a často prší. Když sedíte na náplavce, máte pocit mírného neklidu, hlavně ve chvíli, kdy se labutě objeví ve výšce vašeho obličeje.

 

To kvůli vlnám, které vznikají opět díky tomu větru. Zvedá sukně, turisti si musí chránit svoje mapky a doma mi už dva dny buší okno v pravidelném rytmu, prásky prásk, vždy když se vítr přesně v pět ráno objeví. Je to jak na lodi, Praha je celá poblázněná a já si říkám proč asi?

 
Mám v rukávu pár odpovědí. Všichni jsou mimo!!! Procházíme ulicemi a každý mele pátý přes devátý, přicházíme na sezení k terapeutce s nadějí a odcházíme zase úplně mimo. Namotáváme se do podivných vztahů ne-vztahů a pořád jíme jarní závitky. Ano, proto je teď Praha tak trochu vratká.

 

Jak asi všichni víte, splnil se mi dětský sen o tom, že mi jednou zavolají z Elle a požádají mě o napsání článku. No, tak se mi to splnilo. Někde mezi (OPĚT) jarními závitky, dortem, alkoholem a nudou jsem nad tímto svým splněným úkolem přemýšlela jako nad něčím, co mě vlastně štve. V kavárně, kde jsem velmi okatě nahlas říkala, mám článek v Elle, tady a tady, hele… jsem pak seděla v rohu a poslouchala vyprávění kamarádů a měla pocit, že je pořád všechno při starým, ale že je něco i jinak. Totiž, abych konečně mluvila k věci, když má člověk sny a ty se začnou plnit, přichází zároveň dost nepříjemné období neklidu. Nemusí se jednat jenom o sny pracovní, ale o sny o lásce, nebo velkých cílech – tam někde… ve světě. A nejhorší na tom všem je fakt, že když máme, co jsme chtěli, chceme to znovu a chceme toho víc!

 

Včera jsem byla s kamarádkou na (OPĚT) jarních závitcích a v ulici fičel onen „vratký“ vítr. Když jsme dojedly druhou rundu a vypily česnekovou vodičku, uvědomily jsme si, že jsme neklidné. A tak jsme šly na víno. Po půl litru vína, jsme se shodly na tom, že jsme nějaký nasraný. Po krátké procházce se psem nočními ulicemi, kdy nám nad hlavou střílel ohňostroj, řekla kamarádka větu, která řvala do ticha víc než ten dělobuch nad námi. Řekla, že je zamilovaná a že je to okamžik, kdy se to všechno může posrat …teda pro ní. Já si uvědomila, že to byl další level mého přání, chtěla jsem psát pro masy a chtěla jsem být spokojeně zamilovaná. Zachvátila mě bolest v žaludku a nebylo to těmi závitky. Navzájem jsme se utěšily v tom, že se přeci nic nepokazí jenom proto, že jsme šťastné, ale nevěřily jsme tomu ani jedna, na to už máme docela dost zkušeností. (Amen)

 

V noci jsem usínala v objetí, okno se uklidnilo a vítr ustal, aby se v pět ráno zase ozval. Když začalo okno mlátit do ticha, dostala jsem pusu na záda a v polospánku (ani si nejsem jistá,  zda to patřilo mě) řekl, že mě má tak hrozně rád, že ani neví… a usnul. Neví? Co neví!? Snažila jsem se kolenem mírně drbnout do toho jeho, aby větu dokončil, ale už se ozvalo jen zachrápnutí. Venku zase začala vonět ona podivná vůně neklidu a nevyjasněných záležitostí, které nás nutí každý den vstát a být tak trochu ve střehu. Onen pocit způsobuje, že neříkáme to, co bychom měli. Že děláme to a tamto, aby se něco nemyslelo, aby se nepoznalo to ono, co vážně cítíme. Někdy jsem z toho všeho už unavená, z těch mezilidských her.

 

Když dopisuju tenhle text, dívám se na obálku Elle s Davidem a na svůj článek, na svojí knížku… A na něho, který sedí v křesle a čte si něco v počítači. Tváří se hodně vážně, jako kdyby na něco přišel. A já si říkám, nemám toho hezkého už moc? A popadne mě chuť na závitek, ale pokusím se odolat. Totiž, nedělá mi už dobře, kdežto tohle ano.

david.jendrejcik@gmail.com