Home / Journals  / Kitti  / Pravda je někde venku

Pravda je někde venku

Měli jste někdy vygumováno? Stav, kdy stojíte na jednom místě – moře úkolů a změn před vámi a za vámi minulost, nicméně krok dopředu se vám udělat nechce? Není to naprosto příšerný? Je.   Včera jsme vedly,

Měli jste někdy vygumováno? Stav, kdy stojíte na jednom místě – moře úkolů a změn před vámi a za vámi minulost, nicméně krok dopředu se vám udělat nechce? Není to naprosto příšerný? Je.

 

Včera jsme vedly, my ženy, esoteričky, debatu nad traumaty a nad tím, jak z toho ven. Každá měla svou teorii, většina léčivých metod spočívala buď v jídle, nebo v nákupu podivných kapek u podivného týpka na I.P.Pavlova (ještě o něm uslyšíte, vsadím se, že do půl roku to bude zase stylová záležitost). Ale to, k čemu jsme došly definitivně, bylo, že naše citové problémy anebo dospívání obecně se táhnou léta, ale jejich řešení bývají náhlá… Prostě jednoho dne, třeba o víkendu v patnáct hodin a dvě minuty, se stane něco a vy jste úplně jiná/jiný, dospělá/dospělý a většinou i v hajzlu. Mámo pomoc!

 

Toto léto se mi jeví jako poměrně nešťastné z několika důvodů. Za prvé, je plné děsivých příhod, například že v Rusku se ženám nechávají mrtvá miminka v břiše a chodí se k prázdným hrobům ještě s tím břichem… Říkám onomu vypravěči, že je to blbost, ale jeho zanícené vyprávění „na vlastní oči“ mě přesvědčilo… Nebo, jedna známá chodí s mužem, který je zadaný a snaží se o potomka se svou přítelkyní (což není nic tak neobvyklého), ale ten muž, má jednovaječné dvojče, které vypadá úplně stejně jako on a je moc fajn… Na otázku proč nechodí ona známá s ním, když on je single? Odpověděla, že to nejde, protože dvojče  po nějaké nemoci ztratilo čich… Aha. Můj kamarád si koupil koblihu s pudinkem, a když do ní kousl, vytekla shnilá náplň.

 

Za druhé, nikdo nemáme volno kvůli práci, ale zároveň z povinných úvazků odcházíme, protože zase máme pocit, že svět je ve skutečnosti o jiných a lepších radostech. Druhý den po výpovědi pláčeme, že nemáme práci, že nic jako radost neexistuje… Cena za život na volné noze, je děsivá. Játra to odnášejí nejvíc. A nakonec je tohle léto příšerné v tom, že hodně z nás je zamilovaných. Zamilovaných a se strachem, že všechen ten patos a humus otřesných příběhů, nudných a zbytečných rodinných krizí, pracovních povinností a plačtivých nálad, povede ke konci všeho… No tak dobře, to je spíš jenom můj případ. Ale je to snad jasný, ne?

 

Praha je tento srpen plná podivných monster, která s sebou přinášejí děsivé příběhy. Potulují se kolem nás, zírají nám přes rameno a ničí naše malé jen mírně sebevědomé dušičky. Ale někdy mám i pocit, že když se zastavíme u výlohy a podíváme se na odraz sebe samých, je v nás hodně podivných věcí. Uf, no to teda.

 

Takže kdo je tady nakonec monstrum? A kdo žije normální život? A naposledy otázka – co je vlastně normální? Po těch čtrnácti dnech úděsu, jsem vděčná za to, že moje kobliha chutnala dobře, že nežiju v Rusku, že mám čich a jsem jedináček… A že představa, že nechávám minulost za sebou a vykračuju úplně do neznáma bez pocitu, že mě někdo drží za ručičku, už nevypadá tak děsivě. Naopak, vypadá to podstatně lépe, než to, co nechávám za sebou. Možná, že to je ten důvod proč se v Praze objevuje tolik podivných monster a děsivých stínů…Jsou to naše stará Já a pěkně je irituje, že jim nějak utíkáme, proto dělají neplechu. Kdo se nechá dohnat? Já ne (doufám – konečně!).

david.jendrejcik@gmail.com