Home / Journals  / Kitti  / Neviditelná žena

Neviditelná žena

… Je jedna z knih, které načítám na svou bakalářku. Ta má být odevzdána asi tak příští týden. Začala jsem na ní pracovat tento týden. Je čtvrtek. Popřejte mi štěstí.   Nicméně, abych nevypadala jako úplný flákač,

… Je jedna z knih, které načítám na svou bakalářku. Ta má být odevzdána asi tak příští týden. Začala jsem na ní pracovat tento týden. Je čtvrtek. Popřejte mi štěstí.

 

Nicméně, abych nevypadala jako úplný flákač, je nutno podotknout, že jsem psala scénář. A je hotov. Šla jsem na svou konzultaci ulicí zalitou sluncem kolem synagogy a říkala si, buď a nebo! Vyšlo buď! Onen skvělý pocit, který vaši dušičku zahřeje vždy, když je úkol splněn a ještě dobře, ano, tak ten se mě zmocnil někdy mezi půjčovnou šatů a večerkou.  Bylo to hezké. Ale jen na chvíli.

 

Trápila mě totiž neviditelná žena v nás. To je podivný pojem a vlastně – dost mě obtěžuje. Ne jen proto, že o něm musím číst mraky textů kvůli svému diplomu, ale také proto, že to je prostě realita. Vysvětlím.

 
Šla jsem tuhle s batohem na zádech na tramvaj a vzala si na sebe takové své pestré legíny a tričko bez výstřihu. Vždy se alespoň na chvíli cítím jako Gwen Steffani. V tramvaji jsem se ocitla ve skupince mentálně postižených návštěvníků Prahy, kteří do jednoho vypadali úplně jak já. Batoh, sluneční brýle a lahev na vodu v postranní kapse. Dokonce si se mnou povídali a já si připadala jak mezi svými. Když jsem pak vystupovala na Národní třídě, všimla jsem si několika uznalých pohledů spolucestujících, které říkaly jen jedno: “To je neuvěřitelné, jak je na svůj stav samostatná!”

 

Následně jsem pokračovala v cestě do knihovny a říkala jsem si, že mi to nevadí, že mě považujou za postiženou. Co je vlastně ta pravda o vnímání světa? Je to fuk. Kousek přede mnou šla slečna, která nebyla nic moc. Ale měla o 30 centimetrů víc a o deset kilo míň než já. Měla šortky těsně pod hýždě, tílko, culík a balerínky. Muži, kteří proudili po chodníku, vysloveně slintali. Hltali jí očima, vším a vždy, když si všimli její postižené “sestry” za ní, věnovali jí zcela soucitný pohled. Nechtěla jsem jí přidávat preference, a tak jsem přidala do kroku a doslova jí utekla.

 

V knihovně jsem otevřela Neviditelnou ženu a uvědomila si, že nemám sebevědomí. Když mi přišel můj přítel popřát hezké dva a půl měsíce bez něj, protože on jede na odvrácenou stranu zěměkoule obdivovat svět, surfovat a bojovat za ty, co to potřebují, říkala jsem si: Je to všechno jenom proto, že mě nemiluje! Samozřejmě, jeď si! Nech mě tady trpět, mě chudinku… Dostala jsem pusu a koukala, jak jde pryč… Smutno mi bylo.

 

Zcela znechucená jsem pak šla na oběd do Louvru, kde je můj číšník. To je muž, který se nejspíše usmívá velmi eroticky na všechny osamělé obědvající, ale já věřím, že je najatý majitelem pouze pro mě. Objednala jsem si u něj jídlo, získala onen úsměv a cítila se na výši. Jako ta holka v šortkách. (Pro zájemce, je tam vždy ve středu dopoledne). Načež mi začala psát kamarádka, že nechápe, že s ní její kluk nemluví tak často, jak by měl, určitě jí nemiluje! Ano, všechny jsme nemilovány, blablabla… Takže, prosím vás. Mě už to obtěžuje. Já tady slavnostně prohlašuji, že po tom, co jsem přečetla tři knihy o feminismu, musím říct jen jedno: Milujme sebe, muži pak budou milovat nás!…

 

Na otázku v knize, proč neexistují žádné velké umělkyně? Padla odpověď, že právě proto, že si to ženy samy o sobě nemyslí. Není to naprosto otřesná ostuda? Dívám se do své knihovny a přemýšlím, kde jsou mé hrdinky z románů? Jane Eyre, která je stále mylně prezentovaná jako romantická četba? Cha! Nejhorší osud ženy s emočně vypjatým já, která věří na elfy! Skončit s uzurpátorem, co je slepej? Možná, že jí čekal hezký život a vlastně, proč nikdo nemluví spíš o té pasáži, kdy se rozhodla odejít a žít někde v horách, aby porozumněla sobě a světu? Mám tu pasáž nejradši, sice se jí stýskalo po tom jejím… Mě se taky stýská, mým kamarádkám se stýská, všem se stýská po těch, co milujeme…

 

Ale já si nějak říkám, že mi přijde poměrně vzácné, když sedím sama se sebou na balkónu uprostřed noci, posekaná tráva voní ze zahrad, cvrček cvrká, prší, vítr fouká… A já pod dekou jsem spokojená, protože žiju dobrej život. A jsem žena, co chce být viděna.

hanka@fashionbook.cz