Home / Journals  / Kitti  / „Mezipatry“ se najde vždycky spousta lásky

„Mezipatry“ se najde vždycky spousta lásky

Jediné, za co jsem modlila, bylo, abych nemusela vyhlašovat vítěze. Již od mala jsem měla problémy se zakončováním nebo dokonce s prací na finálních verzích. Asi nejlepším příkladem je vzpomínka na Vánoce, kdy jsme celá

Jediné, za co jsem modlila, bylo, abych nemusela vyhlašovat vítěze. Již od mala jsem měla problémy se zakončováním nebo dokonce s prací na finálních verzích. Asi nejlepším příkladem je vzpomínka na Vánoce, kdy jsme celá vesnická druhá třída pracovali na dokonalém betlému na výstavku. Já, jakožto příjemné dítko s copánky, jsem dostala na starosti Ježíše a Josefa. Měla jsem v ruce nůžky a úkol zněl jasně, vystřihnout obě postavy ze čtvrtky. Moje učitelka měla poměrně překvapený výraz ve tváři, když jsem jí předložila Josefa bez hlavy a Ježíška bez těla.

 

O to víc jsem se děsila, že budu muset na filmovém festivalu Mezipatra vyhlašovat vítěze. Moji spoluporotci na tom byli o moc lépe. Hlavně pak Nico, který mě zcela uhranul svým příběhem, jak se z něj stala dokonalá drag queen. Těšil se na vyhlášení vítězů, jako kdyby sám přebíral Oscara. Chtěl dokonce ona jména zazpívat. Já myslela na ustřiženou hlavu Josefa a bylo mi mdlo, měla jsem přečíst jména vítězů. Po chvilce všichni přítomní pochopili, že to bude opravdu problém, vzhledem k mému komolení jmen dotyčných. Předvedla jsem totiž svoji naprosto roztomilou vlastnost – roztržitost, která se v praktickém životě projevuje tak, že nosím každou ponožku jinou a oslovuji lidi kolem mne podle toho, koho mi připomínají, ne podle toho kdo doopravdy jsou… Na zkoušce z dějin kinematografie ke mně museli být nesmírně shovívaví, protože moje pojetí jugoslávských filmů a jmen tvůrců by vystačilo na dějiny nové. A tak jsem stála na pódiu a všem vsugerovala svým neohroženým přednesem, že režisérky filmů se opravdu jmenují úplně jinak, než jak mají napsané v rodných listech. Kdo by věřil, že jsem tak mimo?

 

Na samotném vyhlášení mě kromě toho, že zkomolím jména, děsilo i to, že jsem měla stát před celým sálem plným gayů a leseb. Nestihla jsem si přes den umýt hlavu a tak jsem vlasy stáhla do culíku a na sobě jsem měla ojedinělý model od Josefiny Bakošové (na to musí mít člověk vždycky odvahu). O make-upu nemluvím, boty jsem měla omlácené a nestihla jsem si koupit liháč, abych zamaskovala bílá místa na mé špičce (chtěla bych jen dodat, že opravdu chodím do práce).

 

Výsledek je takový, že na většině fotek, které jsou zabírány z podhledu, vypadám jak dvousetkilové monstrum bez vlasů, avšak v originálním modelu. Na některých snímcích i šilhám a koušu si spodní ret horními zuby, takže to spíš vypadá jako bych předávala cenu v nějakém ústavu. Nebo přesněji, že mně je předávána cena v ústavu. Věděla jsem, že pokud neuspěji u plného sálu lidí, kteří mají estetické cítění proklatě vysoko, nemám šanci nikde. Po mém momentu na podiu mě uklidnil můj kamarád, který jen řekl, „hezký to bylo“.

 

Nad drinkem, kdy už mi bylo všechno jedno a můj muž se opil tak, že mi neustále opakoval, jak jsem krásná, jsem se rozhlížela po jásajících lidech kolem mě. Porotcování na queer filmovém festivalu bylo skvělé a mohu říct, že tolik penisů během jednoho bloku krátkých filmů jsem neviděla opravdu hodně dlouho. A vlastně, co si budu nalhávat, nikdy jsem neviděla TOLIK penisů… Nikde. Ale co mi přišlo jako nejpřínosnější bylo, že výlučnost dvou světů, jejichž hranice jsou postavené na tom s kým spíte, se pomalu stírají. Neměla jsem problém uvěřit všemu, co jsem vnímala na plátně a tyto příběhy si projektovat do mého hetero života. Samozřejmě jsem měla o dost blíž k filmům s lesbickou tématikou, hlavně proto, že tam šlo někdy i o víc než o vypořádání se se svojí sexualitou… Nicméně jestli jsem se někdy cítila na filmovém večírku zcela svobodně, bylo to právě na Mezipatrech. Škoda jen, že tam nezavítalo víc těch, kteří tráví čas pleněním rautů na jiných filmových akcích, možná by se mohli mnohému naučit a rozšířit si obzory.

 

Po cestě domů a při uléhání na lože jsem si uvědomila ještě jednu věc, poprvé ve svém životě jsem na podobnou akci, která byla založená na tom, že já něco někde veřejně prezentuji, jsem pozvala někoho, na kom mi záleží. A byl opravdu hezký a uklidňující pocit, když jsem si z pódia všimla, že můj přítel natáčí video mě, svojí holky, stejně jako přítel mého spolu-porotce. Byl to takový rodinný pocit, dalo by se říct, bez hranic. Když jsem si pak prohlížela ony fotky a říkala si, proč jsem si jen neumyla tu hlavu? A proč jsem si jenom nestihla koupit nový boty? A proč… Jsem si pak tohoto detailu znovu všimla. V druhé řadě seděl někdo, komu to bylo úplně jedno, protože on ty nedostatky vidět nechce. Proč taky?  A můžu vám říct, že je to strašně osvobozující pocit.

david.jendrejcik@gmail.com