Zapomeňte na módu, tohle je fashion!

9. 9. 2013 Rubrika: Fashion

Sdílet: Facebook Twitter

text: admin

Míra Valeš je legendární postava lokální klubové scény. Tvůrce party Pioneer, kam pokud jste nezavítali, tak jste nezažili zábavný večírek v Praze. Tento promotér a idea maker napsal pro Fashionbook.cz o svém pohledu na módu.

 

Foto1

 

O módě toho nevim moc. Vždycky mě zajímala asi jako nedílná součást designu. Občas jsem si koupil něco na sebe. Občas jsem si koupil časopisy GQ nebo I-D. Nebýt jedné náhody, tak bych se o módě pravděpodobně nikdy nic dalšího nedozvěděl.

 

Těsně před návratem z vandru v zahraničí do Prahy, jsem se rozhodl bejt drzej a vyrazit si na pracovní stáž do Amsterdamu. Bez zbytečnejch frází jsem napsal jednomu vydavateli, že bych pro ně přes léto chtěl dělat, že po škole mám pár měsíců volno a že by mi docela pomohlo, kdyby si mě k sobě na chvíli vzali.

 

Vydavatel měl zjevně smysl pro humor, protože mi napsal, že proč ne, ať přijedu tak na 5 měsíců, že mi dají kapesný a ukážou mi krásy Damu. Když jsem dorazil, zjistil jsem ale, že kromě mýho oblíbenýho fanzinu BUTT vydávají taky magazín Fantastic Man a že by potřebovali, abych dělal právě na něm. Sklapla mi čelist. Řek jsem jim rovnou, že móda neni moje parketa a že ten časopis ani neznám. Oni mi opáčili, že se jim líbí moje tenisky (“no label” za 20 eur z blešáku) a že si myslí, že to zvládnu.

 

Čekalo mě několik měsíců nalejvárny a listování spoustou archivních časáků, kterých měli plnou místnost. Přepisy rozhovorů s Rickem Owensem, Garethem Pughem (kdo to je?), rešerše, hledání fotek, skládání layoutu. Po těch 5 měsících jsem věděl, že Stockholm má svůj Fashion Week a že je Švédsko důležitý kvůli inzerci, seznámil jsem se s Charliem z I-D a Guardianu, který pracoval na jednom čísle jako guest editor, potkal jsem se s Gorhamem z Byreda, pokecal s Venegasem, co vydává Candy, věděl jsem, že Tyler Brule začal vydávat Monocle, že magenta a fuchsiová jsou dvě barvy a že nejlepší fotky nejsou ty, který vypadají nejlíp na první pohled.

 

Foto2

 

Zjistil, že tahle amsterdamská parta jsou bezvadný a inteligentní lidi, který dělají rádi svojí práci a nemají se za co stydět. Myslel jsem si, že jsem něco málo pochytil. S tímhle jsem se vrátil do Prahy…

 

A Praha – to je výjimečný město. Tak výjimečný, že je mu občas těžký rozumět. Krátce potom, co jsem se vrátil, jsem totiž začal potkávat představitele místní módní scény. A rychle jsem pochopil, jak moc velká změna oproti Amsterdamu tahle scéna je. Byl jsem z toho paf!

 

Tam, kde jsem s amsterdamskou crew mohl jít na pivo a probrat politiku, umění nebo architekturu, s lidma s Prahy to bylo daleko přímočařejší. Epicentrem zájmu byly drby a další lajna koksu, která čekala na držáku na toaleťák.

 

Někdo mi někde na hajzlu řek, že nepracuje v módě, ale dělá fashion! Každej druhej kluk mi lámanou češtinou řek, že dělal chvilku v nějakym kšeftu, ale že mu neplatili, tak je teď stylista.

 

Všichni stylisti chodí v černý a všichni mi řikaj, že si připadají „jinak”. Černá je pro ně biblí, kterou nikdy nečetli a i 10 let po éře Hedi Slimana a Ricka Owense znají pořád jen jejich signaturní look – rock chic nebo dark gothic.

 

Návrháři a manažeři místních butiků mluví každej jiným jazykem. Prakticky se nepotkávají. Černočerná „fashion” manažerů si nerozumí s naivní „módou” lidí, co to vystudovali a chtěli by bejt novej Raf Simons. Co na tom, že právě komunikace byznysu a designérů je to hlavní, co dělá z módy ve světě artikl? Tady platí jiný pravidla!

 

Návrháři by možná chtěli, ale vlastně nemají dost peněz na pořádnej rozlet a dost koule na to, aby se buď sebrali a odjeli do New Yorku a zkusili to tam nebo dost na to, aby si pořídili někde levnej flek, sedli si ke stroji a začali prostě a poctivě šít.

 

Je daleko víc glamour se nekonečně objevovat na titulních stránkách místních plátků, protože, když už z toho neni kšeft, je z toho aspoň popularita. Cesta zpátky z iluzorní slávy titulní stránky do kamrlíku k šicímu stroji nevypadá moc lákavě.

 

Český módní, pardon, fashion časopisy uveřejňujou fotky tak stejný, že když se nepodíváte na název, nerozeznáte, co čtete, respektive čím listujete, protože budget je díky nízkýmu prodeji těsnej a na specializovaný redaktory, který by věděli, o čem píšou, nejsou peníze.

 

To, co se ušetří za redakci, vrazíme do novejch designovejch židlí v zasedačce pro obchoďáky a místo několika pisálků najdeme jednu holku těsně po škole, ona něco vymyslí, sem tam přeloží, holt bude muset rozumět víc tématům! Jednotícím vizuálním znakem editoriálů budiž východní opulentnost, draze působící produkce, výrazná barevnost, dortoidní styl a velmi, velmi výraznej make-up.

 

V době, kdy ve světě fotil Ginley a Richard Kern mladý holky skoro bez make-upu, tady jsme jeli transky! Ve vyspělým, bohatším Holandsku paradoxně panoval daleko striktnější režim než v Praze – žádný obří kanceláře, recepční, ale miniaturní tým lidí a outsourcování maxima práce od profesionálů.

 

Důraz byl vždy na výsledek, ale stačil dobrej nápad, zajímavej model, ateliér, světlo a dobrej fotograf. V Praze se při focení dbá hlavně na to, aby se mohlo fotit třeba u moře a část lidí z časáku si tak mohla vyrazit na levnou dovolenou!

 

Foto3

 

Tyhle časopisy nemají žádnou ambici, aby si je prohlíd někdo za hranicema, žádnej z nich nevychází jinak než česky až na pár, který vychází česko-rusky, a těch pár kadeřníků, co si je koupí, aby mělo v salónu co dát na coffee table, se vždycky najde.

 

Fashion je tady všude. Cítíte jí ve vzduchu. Jíte jí na Pařížský spolu s Ivanem a jeho o čtyřicet let mladší holkou a dalšíma oteklejma fotrama v letních košilích, který tu vyzvedávaj svoje kočičky s luxusníma čtyřkama, co sem vyrazily za relaxem.

 

Fashion je tady tak přítomná, že si připadáte jako v jejím srdci. Nesmíte se nechat zmást tim, že většina Čechů pořád preferuje outdoorový outfity od Rejoice, protože ta opravdová fashion je jenom pro zvaný. Jsou to ti, co se zvou vzájemně na akce, kde se fotí svýma iphonama s kabelama, který si nemůžou dovolit, aniž by nezaplatili nájem.

 

Ty akce jsou většinou opulentní, odehrávají se přinejmenším na Pražským hradě v okazalým třpytu lustrů a míhá se na nich pořád 50 stejných obličejů. Každá z těhle akcí má v názvu slovo fashion, aby vám náhodou neušlo, o co tady jde.

 

Když se dělá fashion show, koupíte si na ní lístek. Jako do cirkusu. Potom se ve stanu můžete podívat na víceméně zdařilou repliku toho, jak to asi vypadá třeba v Paříži, kde na rozdíl od Prahy o něco jde, protože tam v první řadě sedí nákupčí, důležitý média a celebrity. Tady sedí v první řadě několik členů podsvětí, Simona a nějakej ředitel cirkusu Berousek.

 

Pochopil jsem, že Praha je tak výjimečná, že v mnoha ohledech nemá na světě konkurenci. Který jiný město sice nemá žádnej módní průmysl, žádný nákupčí, téměř žádný módní návrháře (nebo alespoň ty, který by se módou uživili) a prakticky žádný zajímavý místa, kde by se móda dala koupit, ale zato má minimálně tři akce, který mají v názvu ‚Fashion Week‘? Kdo jinej to má? New York? Mizernej jeden week! A čas těch pražských právě začíná. Následují jeden za druhým a ví bůh, co budou prezentovat. Držte si klobouky a vítejte v Praze – hlavním městě Fashion!

 

text a foto: Míra Valeš

Sdílet: Facebook Twitter