Rozhovor s Tobiášem Jirousem a Marcelou Linkovou

Existují dvojice, které spolu třeba rády rybaří nebo nosí stejné outfity. Tobiáš a Marcela jsou ale pár nevídaný, v lecčems revoluční. Totiž skloubit život spisovatele a vědkyně není jednoduché.

Člověk musí vzít v potaz ego i touhu dostat se za horizont všednosti. Je to složité jak pro jednotlivce, tak pro dvojici, a to už skupina je.

Jak došlo k seznámení vědkyně Linkové a spisovatele Jirouse? 

Tob: Celkem jednoduše. Marcela si mě objednala na konferenci, kterou pořádala, abych ji tam zahrál jako DJ. Takže prvně jsem ji asi musel oslnit hudebním vkusem, pak mě doprovodila domů a pomohla mi s aparaturou do třetího patra, to už jsem nevydržel a zamiloval se, hned.

Marcela: Celkem jednoduše. Objednala jsem si Tobiáše na hraní na konferenci, ke konci, když už lidi byli skoro pryč, jsme tancovali. Francouzi by řekli, genial. Pak jsme si dali pusu a já se nabídla, že mu pomůžu s bednama.

Druhý den konference jsem nemyslela prakticky na nic jinýho… Akorát kamarádky říkaly, tuhle košili a kravatu jsme na tobě nikdy neviděly, potutelnice jedny.

Kdy sis, Marcelo, uvědomila, že bys chtěla být vědkyní? Co to bylo za okamžik? A jak se tvoje představa od té původní liší? 

Je to neustálý proces a často o sobě pochybuju, přesně podle všech genderových zjištění! Vždycky mě bavil jazyk, jak funguje, jak přes něj vytváříme realitu – původně jsem studovala lingvistiku a amerikanistiku.

Měla jsem našlápnuto na to stát se středoevropskou nebo možná evropskou odbornicí na poezii Emily Dickinson, jedné z nejtajemnějších a nejchytřejších básnířek, co znám. Fascinují mě její pomlčky, to jsem, přiznám, okopírovala v osobní komunikaci od ní.

Dneska nedělám feministickou literární teorii, ale zabývám se sociologií vědy z genderového hlediska.

Jazyk mě pořád fascinuje, ale ve výzkumu, který dělám – jak věda funguje, jak se publikuje, jak se věda hodnotí, jak se budují vědecké kariéry a jakou roli v tom všem hraje gender – je hrozně důležitý zkoumat praktiky, materiál, materialitu.

Vědkyní jsem částečně, ta druhá část se snaží angažovaně působit na zvýšení genderové rovnosti ve vědě.

Tobiáši, svůj talent pro literaturu jsi prokázal již několikrát během svojí kariéry, vždy mi ale i přišlo že jsi muž mnoha žánrů – hudba, kresba, vaření … co to všechno propojuje?

Těžká otázka na tělo! Především se snažím moc neplánovat, protože když jako bejk moc na něco tlačím, tak to nevyjde. Takže na to musím oklikama, kreslení jde obchvatem do knížky jako ilustrace, hudba se propojuje s textem – básní co někde nenápadně leží, ale taky jsou případy, které vůbec nečekám.

Režisérská práce pro televizi mě přivedla skrz různé objektivy kamer až k zájmu o focení…

Jak vypadá vaše soužití s ohledem na potřeby literatury, četby, osobního prostoru na práci i psaní?

Tobiáš: Každej máme svůj pokoj, respektive Marcela má pokoj a já temnou odhlučněnou noru

Marcela: Mám výhled, Tob potřebuje tmu. Tobova tvořivost je mnohem privátnější než moje, potřebuje naprostý soustředění, klid Já často promýšlím věci ráno ve vaně, pak se musím rychle sušit, abych to už už napsala.

Co se jste dozvěděli o světě toho druhého? 

Tobiáš: Když přepnu na spisovatele, tak se snažím být neviditelný, nemluvím, dokonce ani moc nejím. Takže to bude pro Marcelu těžká otázka!

A co jsem zjistil já o Marcele, no hlavně, že vědec, žena nebo muž, to je jedno, musí být dneska pořád v luftu, že nestačí mail, nebo Skype, ale pořád platí to putování a setkávání tváří v tvář.

Marcela: Tob mě vlastně hrozně, asi úplně bezděky, tím trváním na tichu, klidu a prostoru pro vlastní psaní, posílil v tom, že si to taky nárokuju. Kreativní soustředění je možná jediná věc, co bude mít se spoustou spisovatelů společný, naštěstí…

Dokážete si vzpomenout na knihu, příběh, povídku, pohádku, básničku, odborný článek …který rozhodl o tom, že se budete věnovat svým profesím? Existuje něco takového? 

Tobiáš: Povídka, knížka, to nestačí, člověk musí být u toho, moje máma (Věra Jirousová, pozn. redakce) celej život pořád něco psala, především mraky básní, na útržky papírků, všude.

A pak jsem asi v devatenácti poznal J.H. Krchovského, což je hodně specifickej typ básníka, to mi dodalo odvahu. Seknul jsem s psaním básní a vrhnul se na prózu.

Marcela: Fascinace literaturou, historií a angličtinou, táta, neutuchající podpora v tom, že dělám věci skvěle, máma.

Tobiáši, co je podle tebe psaní za proces?

Má to dvě fáze, jak jsem říkal, překonat strach, dodat si odvahu a pak to už nebrat tak vážně, prostě umět si sám ze sebe udělat prdel. Záruka, že to bude fungovat, samozřejmě není žádná, ale podle tohoto postupu by nemusela vzniknout VELKÁ umělecká NUDA.

Marcelo, čím jsou pro tebe bádání a vědecká práce?

Soustředění, fascinace, strach, úmornost, nejistota, radost, ješitnost, angažovanost. I když spousta lidí v Česku za tohle kamenuje, věda je přece čistá, nestranná, odosobněná, neangažovaná. Na takovou já vědu peču, a hlavně, taková věda neexistuje.

Máš nějaký vytyčený cíl ve své kariéře? Jak se vlastně žije vědkyni v Česku?

Hustě! Vědkyně mizí, jak v kouzelnický skříni, akorát nejsme schopní říct, kde se vynoří na druhé straně.

Plýtvání ženským talentem je tu obrovské a muži na vedoucích pozicích vědy (a my máme nejnižší zastoupení žen ve vedoucích pozicích vědy v Evropě) se tváří, že si za to můžou ženy samy. Prý se dost nesnaží, neobětují pro vědu, preferují rodinu a nemají tak ostré lokty…

Akademická obec je často schopná používat kritické myšlení jen ve svém oboru výzkumu, zjevně ale dělá lidem problém se kriticky zamyslet nad tím, co se tu děje z genderového hlediska.

Věřím, že práce našeho týmu nabourává tyhle zkostnatělý, pomýlený bláboly, a v tom chci pokračovat. Jedna britská kolegyně říká, že akademický prostředí je poslední bašta machismu.

Tobiáš nyní vyrazil do světa galerií, kde vystavil své ilustrace z knih. Máš pocit že vizualita nutně souvisí se slovem? A ilustrace si vždy tvoříš sám? 

Já u toho občas švindluju, udělám obrázek a ten se pak snažím někam napasovat, většinou si toho nikdo nevšimne, protože pořád platí ten ruský střih jak po fotce chlápka dáme fotku jablka a všichni říkají – má hlad, pak za stejného chlápka dáme fotku červů a všichni – fuj, chce se mu zvracet.

Takže já věřím na střih, kterej udává tempo a samozřejmě kontrast. Ale určitě není nutné si dělat všechno sám, důležité je – zachovat si nad tím , co děláte, kontrolu.

Jak by podle každého z vás mohla vypadat charakteristika vás dvou v nějaké knize? Autor je aktivní v 20. i 21.století!

Marcela: Idealizace?

Tobiáš: Jo!

Marcela: Lauren Bacall a Humphrey Bogart ve filmu Mít a nemít…

Zažili jste někdy vyčerpání inspirace a sil? Dá se tomu předcházet nebo to léčit? 

Marcela: Už jsem s tím několikrát chtěla praštit, naštěstí vždycky buď přišla skvělá konference nebo přišly nové kolegyně nebo mě napadlo něco novýho… pro mě totiž asi funguje, když mám nakloněný obecenstvo.

Tobiáš: Já moc na inspiraci nevěřím, psaní je z devadesáti procent tvrdá, blbě placená práce, takže je to spíš o rozhodnutí, zda to chcete vůbec dělat. Pokud se vám do toho nechce, je lepší prolistovat si kuchařku a uvařit nějaký dobrý oběd …

Máte, měli jste, nějaké žijící osobní vzory ohledně vaší práce – poslání?

Tobiáš: Donedávna jsem měl na psacím stole fotku Trumana Capoteho, ty jeho oči! Stačilo pár minut na něj koukat a hned jsem se přestal flákat.

Marcela: Mě tyhle otázky po vzorech děsej, mám vzory, kámošky a kolegyně, co obdivuju – věc je, že nikdy nebudu jako ony, takže nemá smysl stresovat…

Co je pro vás největší odměnou?

Tobiáš: Pořád, od puberty to samé, začíná to na s a končí na x, jsem docela jednoduchej chlápek.

Marcela: Tobiáš, in toto. To je latinsky…

A co říkáte na letní večery a ranní bouřky?

Tobiáš: Letní večery ano, ranní bouřky si všimnu jen když trvá trochu déle.

Marcela: Nutně potřebujeme terasu.

© 2024 Vmagazin.cz | Nakódoval Leoš Lang