Home / Journals  / Holly Woodová  / Holly Woodová a Rytmus s Darou v ghettu

Holly Woodová a Rytmus s Darou v ghettu

Když mi bylo třináct, přála jsem si k Vánocům jeden dárek - předplatné časopisu ELLE. Bavilo mě číst o Lagerfeldovi, který si během rozhovorů osvěžoval úsměv vějířem. Tehdy ještě jedl. Bavilo mě zkoumat, co nosí

Když mi bylo třináct, přála jsem si k Vánocům jeden dárek – předplatné časopisu ELLE. Bavilo mě číst o Lagerfeldovi, který si během rozhovorů osvěžoval úsměv vějířem. Tehdy ještě jedl. Bavilo mě zkoumat, co nosí šéfredaktorka v kabelce. Bavila mě každá fotka súdánské uprchlice Alek Wek na mole v oblečení značky Dior. Když mi bylo třináct, hodně jsem si přála ještě jednu věc, která ale koupit nešla – tolerantnější okolí.

 

Čím víc mě pohlcovala puberta, tím míň jsem přehlížela dvojí metr a předsudky. Taky jsem se vždycky nedokázala správně zachovat. Dodnes mě mrzí, že jsem právě jako sedmačka nepustila v napěchovaném autobuse sednout jednu ženu. Všichni v něm jsme věděli, že nás čeká půl hodina pekelné jízdy z tehdy ještě konečné zastávky metra Českomoravská. Všichni jsme taky věděli, že ona čeká dítě – nad sukní se jí dmulo nepřehlednutelné břicho. A věděli jsme moc dobře, že ze své sedačky se v její prospěch nikdo nezvedne. Měla totiž tmavou pleť.

 

Jako dítě jsem od určitého věku trpěla ochromující úzkostí. Hrozně jsem si přála nabídnout svoje místo, přehrávala si tu potenciální minutu stokrát v hlavě, ale přes představu, jak se na mě všichni dívají, já rudnu a trávím tak další půlhodinu, jsem nedokázala pohnout ani malíčkem. A taky mi bylo pořád jenom třináct – tím spíš mě mrzelo, že to správné rozhodnutí neudělal nikdo z dospělých okolo, cítila jsem se úplně bezmocná a tu vzpomínku už nikdy nevymažu.

 

Je o sedmnáct let později a o sobě v tomhle směru teď nijak nepochybuju – bohužel svým okolím si stále jistá nejsem. Taky mi podobné názory, analýzy a kontext v médiích, které jsem kdysi nekriticky hltala, začaly postupem času chybět – dneska si chci pod fotkou Alek Wek stereotypně stylizované jako čerta přečíst komentář, který ji do kontextu zasadí. Jsem ráda, že můžu být součástí progresivní nezávislé redakce, ve které o postoje, přesvědčení, nápady a realizace není nouze. Po sedmnácti letech jsem něco podobného našla i na lesklých stránkách české ELLE a zároveň pochopila, proč to trvalo tak dlouho. Editorial United Colors of D.&R. v srpnovém čísle mnoho jejích čtenářek a čtenářů, stejně jako fanoušků hudebníků a partnerů Dary Rolins a Rytmuse úplně vykolejil. Časopis si totiž vybral téma ze všech nejnevděčnější.

 

elle5

 

Nestačí, že jsou všude? To musí být ještě v Elle? Toto číslo si teda fakt nekoupím.“

Daru mám ráda, cigány nesnáším, takže zvažuji, jestli si tento měsíc Elle koupím, či nikoliv.. A to je poprvé za 5let…“

Je tolik zajímavých míst, ale toto….Proč je třeba nefotíte na nějakém hudebním festivalu, což je blízké létu i lidem. Tento měsíc časopis nekupuju.“

 

To jsou příklady facebookových komentářů u jedné z fotek na profilu časopisu, která byla pořízena Braněm Šimončíkem v romské osadě u Velké Lomnice. Nejsou všechny takové, ale je jich víc než dost. Rytmus a Dara si přečetli poznámky ještě stokrát horší. Proč se fotí v oblečení za desetitisíce v jednom z nejchudších míst Slovenska? Proč si dělají PR na romských dětech? Proč dělají PR romským dětem? Proč ty romské děti rovnou neposlat do plynu? Fashionbook je stále primárně o fashion, držme se tedy téhle linie. Faktem je, že D&R se draze oblékají i v soukromí – znamená to pak, že se nemůžou zajímat o nikoho jiného než o sebe? Obyvatelům vyloučených oblastí nějak ublíží, že si budou povídat se dvěma dospělými lidmi v tričkách za pět tisíc? Zaspala jsem zavedení kastovního systému na území Česko-Slovenska? Uleví se někomu, když zdůrazním, že kromě drahých módních firem z Pařížské použil ELLE tým i oblíbené a levné značky F&F a H&M? Anebo to udělám ještě horší, protože se Dara v prestižním magazínu oblékla do něčeho z Tesca? A kde jsou mladíčeštínávrháři jakooo? Let’s hate!

 

Z toho kruhu zla se asi jen tak nevymotáme, ale jestli má někdo moc píchat do vosího hnízda, jsou to média. Fashionbook se už přes dva roky snaží nabourat stereotyp, že pokud někoho baví oblečení, tak se může legitimně vyjadřovat maximálně k jebnutým solným sprayům na vlasy a zapleteným kytkám ve vousech. Stejně jako u zaměstnanců ELLE, Dary Rolins a Patrika Vrbovského – o co se zajímáme v soukromí, jaké máme vzdělání, čím se živíme a jak se angažujeme mimo články, editorialy a foťáky, ví hodně lidí dost, ale hodně lidí taky vůbec nic. A tyhle druhé často spojuje hledat ve všech aktivitách především sobeckost. Podle sebe soudím tebe?

 

Elle1

 

Upřímně nás zajímalo, jak celý projekt vznikl a šéfredaktorka ELLE Andrea Běhounková nám poskytla následující rozhovor:

 

Proč se ELLE rozhodla fotit ve vyloučené oblasti na Slovensku?

 

Když jsme na redakční poradě s Darou, která byla hostující šéfredaktorkou srpnového vydání ELLE, řešili, kde ji a Patrika nafotíme, napadla nás na první dobrou právě cikánská osada. Mělo to být vůbec jejich první společné focení a rozhovor, které Patrik a Dara poskytli a my nechtěli „jen“ pózující fotky ve studiu. Patrik se netají tím, že je cikán, naopak, je na to hrdý. Zajet na Slovensko do romské osady byla tedy pro mě naprosto jednoduchá, spontánní a logická myšlenka.

 

K tématu, který potom vyvoval kontroverzi, tedy že jste fotili mezi chudými Romy a co to znamená, jste se přímo v časopise nevyjadřovali – jak ho ale redakce vnímá? Vnímala ho jinak před a po návštěvě?

 

Čekali jsme, že fotostory vyvolá diskuzi. Přece jen žijeme v silně xenofobní zemi, nemá smysl si nalhávat, že ne. I přesto nás některé reakce překvapily. Mě asi osobně nejvíc potřeba salonních intelektuálů z Prahy ukázat zdviženým prstem na zkažený časopis, který týrá chudé děti tím, že jim ukazuje drahé kožichy. Předpokládám, že všichni ti, kteří nás kritizují, v osadě určitě několikrát byli a znají místní poměry. Nemám potřebu se obhajovat a vysvětlovat, jaké konkrétní kroky jsme před a po focení podnikli. Podstatné je pro mě to, že kromě skvělé fotostory jsme několika desítkám lidí splnili sen a zprostředkovali jim zážitek, na který budou ještě dlouho vzpomínat. Podle mě je to víc, než kdybychom je všechny umyli a přemluvili, aby začali pracovat a přestěhovali se do paneláků s teplou vodou.

 

Jak velký byl tým a jak dlouho jste fotili?

 

Fotili jsme dva dny, jeden den jsme strávili ve studiu v Bratislavě, druhý v Tatrách. Bylo nás i s Darinkou a Patrikem patnáct. Kromě mě, fotografa Braňo Šimončíka a jeho asistenta ještě vlasový stylista Marty Tyl, makeup artistka Margitka Skřenková, styling měl na starosti nejlepší z nejlepších Honza Králíček, produkci Ivonka Petružálková a Martin Hradecký, který dělal rozhovory a Martin Juhar, Darinčin řidič. Do Tater za námi ještě dorazila Marcela Hanke s kameramanem, aby natočili videa na elle.cz. Doprovázeli nás i dva pánové z ochranky, ale ti by s námi jeli, i kdybychom fotili na golfovém turnaji v Karlových Varech nebo na Václavském náměstí.

 

Byli jste ve Velké Lomnici všichni poprvé? Jak probíhala komunikace s místnimi?

 

Ve Velké Lomnici většina z nás asi už byla, ale konkrétně v cikánské osadě, kde jsme fotili, jsme byli všichni poprvé. Škoda jen, že tam s námi nemohli být všichni ti mudrcové, co nás teď kamenují za hyenismus a neetičnost. Kdyby zažili radost, kterou měli staří i mladí, když vystoupila Dara s Patrikem z auta a kdyby mohli pozorovat nadšení z toho, že se jich můžou několik hodin dotýkat, mluvit s nimi nebo si s nimi zazpívat, pak by přestali plácat nesmysly o zneužívání chudých. Celé focení byl jeden velký mejdan, který jsme si užili jak my z ELLE, tak i Dara s Patrikem a troufám si tvrdit, že nejvíc právě obyvatelé osady Velká Lomnice. Všichni byli úžasní, spontánní a ráda bych zdůraznila, že jsme nikoho nefotili proti jeho vůli! Navíc jsme slušně vychovaní a víme, že na návštěvu se nejezdí s prázdnou.

 

Co pro Vás osobně focení znamenalo a co znamená pro ELLE?

 

Pro mě osobně to byl jeden z nejemocionálnějších momentů, které jsem doposud při svojí práci zažila. Když začala celá vesnice skandovat „Dara, Dara!“ a zpívat její písničky, měla jsme husí kůži a slzy v očích. Samozřejmě, že jsem si byla vědoma toho, že se focení může zvrtnout, ukočírovat skandující masu nebylo jednoduché, navíc jsme potřebovali i záběry, kde budou jen Patrik s Darou. Ale všichni spolupracovali a celé focení proběhlo v naprosto organizovaném neklidu:-).

 

A co tato fotostory znamená pro ELLE jako časopis? ELLE není v postavení například Respektu, ani si na něco podobného nechce hrát, ale každopádně nás všechny v redakci tak masivní odezva překvapila. A ať už je jakákoli, jsme za ni rádi. Je z ní totiž patrné, že i módní časopis dokáže velmi důrazně dupnout na kuří oko společnosti.

 

Elle2

 

O komentář jsem požádala i Veroniku Ruppert, která vede pořad Modeschau na Radio Wave. Mimoto pravidelně zasedá v porotách soutěží módního designu a pořádá večery Shape&Vision, kde se zabývá propojením architektury a módy:

 

To, že se v magazínu jako Elle, objeví fotky ze sociálně vyloučené lokality, jednoznačně vítám. Navíc bych se vůbec nedivila, kdyby focení právě na tomhle místě byl Rytmusův nápad, který má k tomuhle tématu jasnou osobní vazbu a pro spoustu těch dětí může být pozitivní vzor. Samozřejmě, že je to pořád v podstatě stereotypní fotka blondýny s umělýma prsama a svalnatého mačo chlapa, ale aspoň tím prostředím a dalšími osobami v záběru dává podnět k diskusi o tom, proč a jak se vlastně romská ale třeba i vietnamská menšina objevuje, nebo spíš neobjevuje v českých mainstreamových lifestylových časopisech. Osobně bych byla opravdu ráda, kdyby v nich byli místní lidé různých barev pleti běžně. A bez toho, aby se řešil jejich etnický původ a adekvátnost jejich zobrazení. Aby nebyli v médiích zobrazovaní jen jako sociální případy a kriminálníci. Tam sice zatím ještě nejsme, ale když se o tom bude více mluvit a přemýšlet, třeba se tam jednou dostaneme.

 

Já bych jen dodala amen, a že se mi hrozně líbí Dary nové tetování na noze.

 

Tak čauko kakauko!

 

david.jendrejcik@gmail.com