beyoncé live

29. 7. 2016 Rubrika: Nezařazené, Recenze Štítky: , , ,

Sdílet: Facebook Twitter

text: kitti
video: Kitti

Koncert Beyoncé je něco, co vás rozhodně pozvedne do oblasti blaženosti. Vydaly jsme se s Hanou a Marianou do Dublinu, abychom si užily Yoncé s jejím zatím nejlepším albem Lemonade. Bydlely jsme kousíček od centra v typickém irském domku, konkrétně v přízemním bytě, kde si cestu z jednoho dvorku na druhý zkracoval černý kocour a rackové řvali místo kosáků. Náš hostitel při snášení kufrů poznamenal, že je jasné že jdeme na Beyoncé, neb je to prostě DIVA!  A měl pravdu.

 

V podvečer slavného dne, naše čtvrť zcela ožila. Naší ulicí táhly davy mladých žen, které se nemohly dočkat koncertu. Pochopila jsem, jak mocnou je Beyoncé královnou! Policejní vozy organizovaly dav, nad námi lítala helikoptéra a pojízdné fastfoody se snažily prodat co nejvíce hambáčů i cukrové vaty.

 

 

Samotný stadion byl narvaný, ale cítila jsem se zcela pohodlně. Celková atmosféra koncertu byla velmi festivalová. Osazenstvo z osmdesáti procent ženy od patnácti do padesáti. Zbytek tvořili homosexuálové nebo velmi emancipovaní muži. Před námi se strhla po pár pivech hádka mezi kamarády s tématem: .“… Dyť jsi gay a to jsi rasista? vypadni z koncertu Yoncé…“. Ale nakonec to dopadlo usmířením a sezením na klíně i osaháváním, nehledíc na žádné sexuální vyznání.

Jako předkapela mě velmi zaujalo sesterské duo Chloe&Halle, které se proslavily coverem Pretty Hurts a teď si mohly zahrát před Beyoncé samotnou a ještě  se svou vlastní hudbou.

 

IMG_8614

 

Emoční šok přišel ve chvíli kdy se stadionem rozezněla Whitney Houston. Samozřejmě, že už tady jsem brečela a pak ještě víc, když se na scéně objevila samotná Beyoncé. Začala Formation a jela! Já s ní, ženský řvaly, zpívaly, skákaly… A souhlasně kývaly při slovech jejích písní. Tohle mě nakonec dojalo zcela nejvíc, ta naprostá sounáležitost všech žen. Zahalené Muslimky zpívající song Bootylicious hned před námi, tomu byly zdravým důkazem.

 

Když si Beyoncé užívala svoji „mute“ chvilku, tedy moment, kdy přestala hrát hudba a ona si jen  užívala naší tleskající hysterie, se sama trochu dojala a poděkovala nám, fanouškům, kteří ji posloucháme tolik let. Následně věnovala tenhle koncert:“ … všem lidem, kteří přežili neúspěchy, strachy, rodinné konflikty rozchody a lásku…“ když jsme všichni ječeli šílenstvím a kamarádka Hana se ke mě naklonila, že se asi rozbrečí, dodala Beyoncé nalomeným hlasem: “ … člověk přežije všechno, ne?“…. V tu chvíli se strhla lavina pláče, posmrkaných kapesníku a řevu. Stadion, kterému by se teď mělo přezdívat – stadion Amazonek, oslavoval tohle jednoduché poselství.

Asi v polovině velkolepé show, kdy centrem dění byla otáčivá kostka s projekcí, Beyoncé odešla z pódia. Z obrazovky se staly dva fialové pomníky a pustila ze záznamu Prince a jeho song Purple Rain. Znovu pláč, znovu zpět napříč generacemi. Musela jsem se už posadit. Tenhle moment byl příjemným zjištěním, že v dnešním světě ještě umění dokáže propojovat emoce s životem, že je stále odrazem nás samotných a navozuje v nás v emoce, které vážně mohou změnit svět.

Beyoncé jsem poslouchala na základce a song s Destiny´s Child – Independent Woman mi poprvé ukázal, že ženy mohou nadávat i na něco jiného, než na to že je muž nemiluje. Ale mohou třeba vzkazovat světu, že chtějí stejný plat a chůvu.

 

 

Teď, o tolik let později, jsem si stále připadala jako malá holka. Nemyslím si, že Beyoncé je nějaká nadpřirozená bohyně. Musela si ujít velkou cestu k tomu, aby se zrodilo Lemonade. A jsem ráda, že jsem mohla vyrůstat vedle ní. Vedle Afroameričanky, která vyprodává stadiony v ortodoxně katolickém Irsku. Neměla jsem pocit, že jsem na super obřím koncertě, měla jsem pocit jak kdybych seděla ve své kuchyni se spoustou dalších žen. Myslela jsem si, že vystoupení velmi bude sexy, extrémně feministické …  Bylo, ale nikdy jsem necítila takovou sílu mateřství a klidu. Její vystoupení bylo pokorné, slušné a dojemné.

 

 

Po koncertě, který končil songem Halo, se všechny amazonky vydaly do ulic. Na vlastní oči jsme viděly, jak starší muž zavazoval klečíc tkaničku ženě. Jak se mladé dívky věšely na zábradlí a křičely do světa svoje přání. Jak se slečny mezi sebou rvaly, nebo si vyříkávaly staré křivdy. Dokonce jsme ve večerce narazily na postarší ženu, která balila mladého chlapce, protože mohla, byla na Beyoncé a nebojí se teď ničeho, tak co kdyby
šel s ní domů na hranolky?

 

 

Já si šla lehnout. Asi po půl hodině se v okně objevil černý kocour, tiše přeběhl přes náš byt do dvora. Venku šuměli racci a déšť, z polštářů se linula irská vlhká plíseň a já to měla za sebou. Jeden z těch okamžiků, kdy si říkáte, že na světě nejsou jen šílenci, války a zoufalost. A že se vám splnil dětský pubertální sen.

Když zopakuji slova samotné Beyoncé:  “ … člověk přežije všechno..“. A já dodávám, že o tom člověk  může zpívat, psát i tančit. Je to potřeba. A  pokud lidé jako Beyoncé budou stát na dobré straně barikády lidství a přírody, budu já taky. Krásně jsi nás vychovala B! Díky!

Sdílet: Facebook Twitter