Knihy pod stromeček

29. 11. 2016 Rubrika: Art & Books Štítky: , , , , ,

Sdílet: Facebook Twitter

text: kitti
photo: facebook

  • Pod stromeček letos doporučím jenom dvě.
  • Ne snad proto, že by byly jediné na světě, ale nejvíc ve mě zanechaly nějaký pocit.
  • V případě druhé knihy i výsledek a životní změnu.

Bianca Bellová – Jezero 

1222

Málokdy se mi stane, abych dočetla knihu českého autora. Prosím, nejedná se o žádný předsudek, ale prostě jsem možná v zásadě čtenář témat zaoceánských. O to větší pro mě bylo překvapení, když jsem během pád dní zhltla český román Jezero. Anotace příběhu: „Rybářská vesnice někde na konci světa. Jezero, které vysychá a zlověstně obnažuje břehy. Muži mají vodku, ženy starosti a děti si škrábou ekzémy. Co má Nami? Nami nemá nic, jen bábu s tlustýma rukama. Nami nemá nic, jen život před sebou: první lásku, o kterou ho připraví ruští vojáci, a pak všechno to další. Ale když život začne na úplném konci světa, možná že skončí na jeho začátku. Tenhle příběh je totiž starý jako lidstvo samo. Je to pouť hrdiny, chlapce, který se na cestu vydá jen s uzlíčkem nervů a kabátem po dědkovi. Musí jezero přeplout, obejít a nakonec se potopit na jeho dno pro největší tajemství.“

Bellová se s emocemi moc nepáře, je věcná, strohá a přesná. Jezero bych určitě doporučila jako vánoční dárek čtenáři zkušenému, co rád hloubá. Aspoň je tu konečně dárek pro vaše intelektuální kamarády, kterým se bojíte vůbec něco dávat.  Znáte to.

Co nám autorka o své knize řekla?

Dalo by se říct, že jedno z vašich osobních témat, které do Jezera prosakuje, je hledání domova? Aniž bych chtěla být nezdvořilá, nechci a ani neumím interpretovat své texty. Jakmile je rukopis v tisku, nemá už k němu autor co říct. Celé je to na čtenáři. Co si v textu najde a jak si to aplikuje na vlastní zkušenost, je jen na něm. Pro někoho hledání domova, pro někoho folklórní vyprávěnka, pro někoho teskná píseň utlačovaného, pro jiného příběh pádu mýtu.

Vaše kniha je, alespoň podle mě, událostí posledních let v Čechách? Jak dlouho jste na ni pracovala a jak byste popsala celý ten proces?‘
To mě moc těší, že si to myslíte, ale to si asi řekneme za pár let. Byl to text, který vznikal relativně rychle a snadno, nemusela jsem s ním vůbec bojovat. Jako bych ten příběh už někde měla a teď ho jen musela vyhrabat, najít ten tvar, jako když archeolog kartáčkem ometá nález. Mám velké štěstí, že mám kolem sebe lidi, které mé psaní baví číst a dokáží mi dát fundovanou zpětnou vazbu – moje kamarádka Veronika Siska, která má vystudovanou literární vědu, a redaktor Hostu Honza Němec, se kterým se redakce dělá sama. Text jsem psala s přestávkami asi rok a dalšího půl roku dozrávala redakce.

 

foto ©Marta Režová

Jaký máta vztah k tradicím a folklóru i pohádkám? 

Veskrze kladný. Je to takové archetypální předivo, podpěra, kterou potřebujeme, abychom mohli růst vzhůru. 

Co si myslíte, že je na vaší knize to nejlepší? A co byste ještě změnila, kdybyste mohla?
Proč bych něco měla měnit? Člověk, pokud to tedy dělá pořádně, ze sebe vždycky vydá to, co v daný okamžik považuje za nejlepší. Samozřejmě, že bych to dnes s ročním odstupem napsala jinak, ale dneska bych psala o něčem úplně jiném. Nad svými hotovými texty už nepřemýšlím, jsou jako děti, které odešly do světa. Co jste do nich vložila, to tam je, a už s tím nic nenaděláte. Můžete jen doufat, že se jim s tou výbavou podaří přežít.

 

Marie Kondo – Zázračný úklid jednou pro vždy

zazracny-uklid-poradek-jednou-provzdy-9788024248752.280299474

Ideální dárek pro vás samotné, nebo pro ty o kterých si myslíte, že by si měli uklidit. Pozor! Nejedná se pouze o uklízení vašich reálných příbytků, ale o úklid celkový. Duševní. V první řadě musíte pochopit rozdíl kultur. Marie Kondo je Japonka. My jsme ironičtí Češi. Sama jsem se prala s pocitem, že čtu deník psychopata, ale zároveň mě kniha donutila podstoupit asi největší razii na zbytečné věci, a to poprvé v životě.

Musíte si na začátek říct, že si z knihy vezmete jen to, co potřebujete. Nebudu druhá Marie. To mě ani nehne. Kupříkladu, neumím přijít na funkční vedení domácnosti a jednou za čas propadám agresivním záchvatům vzteku „z toho po—lanýho bordelu všude kolem“. Kniha mě naučila, že obří uklízecí zátahy jednou za čas jsou nesmysl. Vyčerpávají a nic se tím nevyřeší. Nakonec jsem se dostala k totálnímu přeorganizování bytu, vyházení téměř všeho a končím s malou rekonstrukcí. Nebudu to dělat potichu, jak říká Marie, bez hudby, abych se soustředila pouze na mé konání. Hudbu si u uklízení budu pouštět pořád, ale zase zcela dodržím její styl skládání prádla. Je to revoluce!

Také chápu, že některé věci se vyhodit nedají, protože k nim mám silný vztah, ale  že musím této konkrétní věci uvolnit místo na úkor x těch nepodstatných. Náhle se mi v bytě lépe dýchá a mohu i dobře spát. Koupili jsme si novou skříň. Nánosy mojí historie jsou pryč a mám se hezky.

Plus neutrácím za oblečení, naopak jsem k oblečení získala odpor. Moje touha je jen jedna. Mít několik základních kousků, které mohu kombinovat. Sice se teď po důkladné čistce do skříně se vším, co mám vejdu, ale není to konec. Až si odpočinu, půjdu ještě hlouběji. Už žádné kompromisy v nakupování. Buď to, co chci mají, nebo ne. Ale nic „podobného“ si už pořizovat nebudu.

Kniha i dost pomohla mému partnerskému životu. Nejdřív jsem si myslela, že za vším nepořádkem je muž. Ale jako vždy, je to chyba obou. Nemyslím si, že by to byla přímo kniha, která nás naučila komunikovat o uklízení, ale rozhodně to byl jeden z prvních impulsů. Tak se hezky rozlučte s bordelem a sukní, co je vám už pět let malá. Fakt nezhubnete a i kdyby, nosit ji nebudete.

PS: S oblečením si nikdy povídat nebudu, i když to po mě Marie chce! Nicméně, skládání spodního prádla víc než doporučuji.

Sdílet: Facebook Twitter