Kniha (nejen) módního znalce Martina Váši: Dělám si to sám

11. 7. 2017 Rubrika: Art & Books Štítky: , , , ,

Sdílet: Facebook Twitter

text: Anit
photo: Motto

  • Redaktor časopisu Esprit právě vydává svou první knihu.
  • Do povědomí Martin Váša vešel nejen jako fashion redaktor, ale také díky svým vtipným fejetonům.
  • Kniha Dělám si to sám ale není autobiografií, ačkoliv se hlavní postava jmenuje stejně.
  • K dostání také online za 239 Kč.

O čem kniha tedy je?

Být sám sebou je nová černá!

Sedmadvacetiletý (už?!) Martin se snaží. Fakt. Na své blízké si vždy udělá čas, byť na úkor jiných blízkých; články do časopisu, kde pracuje, odevzdává s předstihem, třebaže jsou na hony vzdálené zadání; část výplaty posílá na spořicí účet, aby ji pak před výplatou zase vybral; dobře jí, venku, protože sám uvaří sotva čaj; má členství v posilovně a (evidentně) umí věci podat tak, že vypadají lépe, než jaké ve skutečnosti jsou. To poslední ho naučil Instagram. Je sám. Protože má fobii ze seznamek a nevypadá zrovna jako Andrés Sanjuan (stojí za to vygooglovat), asi sám i zůstane. Když nad sebou tak přemýšlí, je buď nejlepší, nebo nejhorší člověk na světě. Nemůže se rozhodnout. Najisto ví jediné: Dělá si to sám. A píše si o tom deník.

Sám autor k ní říká: „ Jedná se o feel-good knihu, která se tváří, že je mým vlastním deníkem, ale je to fikce. Vzal jsem lidi a události ze svého života a rozstříhal je na kousíčky a složil jinak, zasadil do jiných kontextů. Hlavní postava je Martin, který má pocit, že je z jiné planety, a že asi nikdy nezapadne. Kniha je určená všem, kteří neustále všechno analyzují a nad vším až moc přemýšlí a nikdy si nejsou tak docela jistí, jestli mají život pod kontrolou. Když bůh dá, čtenář se díky ní bude cítit dobře, že v tom nejede sám“.

Nebojíš se, že hodně lidí neuvěří, že to není tvůj deník? A když jsme u té otázky, v čem kniha není fikce? Vycházel jsi asi z vlastních zkušeností…

Že se jedná o fikci, v knize sice předesílám, ale nedivil bych se, kdyby si přesto někdo myslel, že se jedná o můj deník. Ostatně jsem z vlastních deníků čerpal. Chtěl jsem, aby obsah působil autenticky. Mám totiž za to, že čím autentičtější se postavy jeví, tím snazší je pro čtenáře identifikovat se s nimi. Například některé dialogy se opravdu odehrály, akorát v knize jsou zasazeny do jiného kontextu, anebo probíhají mezi někým jiným než ve skutečnosti.

Rozstříhal jsi lidi a vsadil je zas někam jinam, koho jsi do své knihy použil? Bojíš se jejich reakcí?

Bojím se, že se v knize někdo najde a pak se mu nebude líbit, jakým směrem se daná postava ubírá. To poslední, co bych chtěl, je napáchat nějakou škodu. Bojím, bojím, bojím.

Tvá hlavní postava Martin má pocit, že je z jiné planety. Provedeš nás svým světem? Kdy máš pocit, že někam zapadáš?

Pořád slýchám, že něco zbytečně moc řeším. Není to nepravda. Neustále si kladu do cesty otazníky. Třeba: Jak se spolu ti dva dokáží tak lehce, nenuceně bavit? A taky, když se spolu baví, někdy náhle vnímají především to, že se s někým baví a následně dostávají strach, že je to na nich vidět – že je na nich vidět, že nedávají pozor, neboť jsou naprosto a nezvratně unesení skutečností, že se s někým právě teď baví? V důsledku si často připadám nepochopený a že bych měl asi nosit tričko s nápisem: „Prosím, omluvte mě.“ To by mi ale asi nedalo spát, protože to je imperativ a když někoho o něco prosím, měl bych použít otázku, ideálně v podmiňovacím způsobu, ne? „Prosím, omluvili byste mě?“ Jenže to je otázka a otázka je, jestli mě vlastně zajímá odpověď… Ach jo! Naopak pocit, že zapadám, mívám s lidmi, kteří navzdory konvencím žijí a nechávají žít. Prosím vás, olizujme nože a kašleme na dress code a klidně mlčme, pokud nemáme co říct, vždyť možná žijeme jenom jednou.

Jaká je tvoje nejčastější myšlenka a nad čím přemýšliš nejvíc?

Asi: „Co by udělala Tilda Swinton?“ Když je mi hezky, nejčastěji přemýšlím nad tím, jak jsem toho dosáhl, abych se do tohoto stavu mysli mohl vrátit, až mi bude nehezky. A když je mi nehezky, přemýšlím zase nejčastěji o tom, jak že jsem si to tedy říkal, že to udělám, a proč ostatní v podobné situaci působí, jako by se zas tolik nedělo. Copak nevidí, že končí svět?!

Jak by tvoje kniha mohla pomoct nám všem, přehnaně úzkostlivým lidem?

Nám? Anit, neber mi iluze, ty jsi pro mě příkladem harmonie! Ale k tvé otázce: Věřím, že pomáhá, když si člověk uvědomí, že v něčem nejede sám – že se to děje i ostatním, a to přestože si za spoustu věcí sám může.

Je těžké si vydat vlastní knihu? Jaký to byl proces v případě Dělám si to sám?

Loni jsem oslovil báječnou paní Přidalovou z nakladatelství Motto s tím, že bych rád napsal knihu. Báječnou mimo jiné proto, že dopředu věděla jen to, o čem bych rád psal, a věděla, jak píšu, a to jí stačilo k tomu, aby mi důvěřovala. Za to jsem jí neskutečně vděčný. Až po půl roce, kdy držela v ruce můj rukopis, mi přiznala, že měla obavu. „Co já tomu klukovi řeknu, když to nebude ono?“ Naštěstí to, zdá se, bylo ono. Snad budou čtenáři souhlasit.

Musel jsi něco na přání vydavatele upravit? Jak reagoval na název, který můžeme interpretovat s jasným dvojsmyslem?

Sem tam bylo třeba text upravit stylisticky, ale nic zásadního. Rozhodně tedy nic, co by narušilo děj. Nakladatelství mi vyšlo vstříc i s hovorovostí nebo tím, že jsem odmítal přechylovat cizí ženská příjmení. Za to jsem moc vděčný. Po počáteční nejistotě byl schválen i název, o který jsem stál, protože přesně vystihuje, co se knihou snažím sdělit. A dvojsmysl snad zaujme, ale neurazí, a postará se o správný první dojem.

Chceš napsat další knihu? Pokud ano, tak o čem?

Je to příjemná představa, ale o čem a jestli vůbec další kniha bude, záleží na přijetí Dělám si to sám.

Nemáš pocit, že vydávat knihy je teď trendy? Svou máš nejen Ty a Garance Doré, ale taky Vývařovna nebo Youtubeři.

To jsou obsahově velmi rozdílné knihy. Byť zrovna Garance Doré je mi obsahově blíž než ostatní, co do formy jsou naše knihy na hony vzdálené. Troufám si tvrdit a doufám, že psaní knih je něco, co bylo, je a bude bez ohledu na trendy. Jako roční období. Nebo McFlurry s lentilkami. Nehledě na to jsem zastánce toho, že dělat cokoliv pouze proto, že je to trendy, je nešťastné. Notabene přijde-li na psaní knih.

Co bys udělal, kdyby ses probudil v těle Andrése Sanjuana? Čím by byl tvůj život jiný?

Udělal bych si selfie. Jaké to asi je, mít použitelnou fotku hned na první dobrou, bez nutnosti dělat dalších sto variant, které pak stejně skončí v koši? Pak bych si našel agenta a také se živil modelingem a pracovně ještě víc cestoval (juch!) a psal jenom pro to potěšení ze psaní a ne nutně pro peníze. Asi.

Kdy jsi nejlepší a kdy nejhorší člověk na světě?

Nejlepší jsem, když se cítím v klidu, v bezpečí a ve své kůži, a to s někým, s kým se mám víceméně bezpodmínečně rád. Nejhorší jsem, když jsem konfrontován s bezprávím, lží, lidskou malostí či letními kozačkami, nedej bože se všemi naráz a ještě ke všemu stojícími na eskalátorech vlevo.

Na co jsem se měla zeptat a neudělala jsem to?

Jestli náhodou nejsem i profesionální tanečník. Nejsem. Ale děkuji za optání, to jsi mě potěšila.

Sdílet: Facebook Twitter