Mí divnolidi

5. 10. 2017 Rubrika: Life & style Štítky: , ,

Sdílet: Facebook Twitter

text: Šárka Kabátová
photo: Pepa Dvořáček

  • Blog novinářky Šárky Kabátové stojí za to sledovat. Outfity ani recepty tam nenajdete, celý je o setkání s divnolidmi. Třeba se tu poznáte?

Zjevně mám štěstí na divnolidi. Tím myslím podivíny, kteří se mi staví do cesty, leckdy doslovně, a pak dělají nebo říkají něco, čím mě totálně odzbrojí. Někdy si se mnou u oběda vyndavají nožem zbytky jídla ze zubní protézy, jindy mi zas ukazují dírou v kalhotách své přirození. Aniž bych chtěla samozřejmě. Divnolidi sama nevyhledávám. Zatím si vždycky našli oni mě. V metru. Na ulici. U doktora. Kdekoli.

Jak s oblibou říkám, má nejmilejší maminka mě při porodu obdařila dvěma věcmi – bezbřehou potřeba vysedávat v kavárnách, kde můžu pozorovat lidi, a divnomagnetem, tedy schopností poutat k sobě výrazné lidi. Udivuje mě, kolik jsem jich za čtvrtstoletí už potkala. Na většinu z nich naštěstí nemám šanci zapomenout. Před rokem a půl jsem si totiž založila blog s názvem Mí divnolidi, na kterém se ze svých divnonálad můžu vypsat.

Někdo říká, že podivíny přitahuji, protože moc civím. Už jsem to seriózně řešila i s psychoterapeutkou a odborníky na sebeobranu. Pravda, přes šest dioptriíí si svět prohlížím svět kolem sebe tak nějak intenzivněji než ostatní. Asi proto, že si vážím toho, co všechno se dá pozorovat. Zatímco většina lidí prochází davem a nevšimne si dobrýho kamárada ze základky, já díky silné vizuální paměti poznávám i lidi, se kterými jsem před měsícem jela v ranní špičce metrem do práce. Ale nechci se chvástat, kolikrát je to i na škodu.

Založení internetového deníku založeného na dokumentaci nevšedních setkání s podivíny beze jmen byl můj plán od chvíle, kdy se do mě zamiloval šaman, který údajně skrze svoje třetí oko uměl skenovat lidi. Když mi řekl, že mám hnědou auru – mimochodem dodnes nevím, co přesně to znamená – pochopila jsem, že tyhle bizarní chvíle nesmím zapomínat.

Někdo by si řekl, jak je možný na něco takového zapomenout. Zvlášť když jsem se před chvíli vytahovala, že si pamatuji vizuální vjemy jak nikdo jiný. Chápu. Problém je v tom, že mně se divné věci dějí vážně dost často a jiný druh paměti mi zas naopak selhává hodně.

Několik měsíců jsem se založením blogu odolávala. Snad ze strachu, že se to ke mně, jako k novinářce, nehodí. Pořád jsem ale tušila, že bych příběhy, které během svého života zažívám, chtěla, a snad i měla, nějakým způsobem zapisovat. Už jen proto, abych se vymanila ze silně negativního pole žurnalistiky a koneckonců mé povahy.

Základní motiv byl čistě osobní. Chtěla jsem něco vytvářet a dělat si sama radost. Pozitivita byla nutnou ingrediencí divnolidího eintopfu. Procházela jsem zrovna nehezkými depresemi a cítila jsem, že musím nastavit mozek do veselejšího modu.

Podivné příběhy, které odhalují psychologii lidí a naráží na i lecjaké společenské neduhy, mě vždycky upoutávaly. Chtěla jsem ty vlastní předávat dál. Zároveň jsem ale věděla, že jako vypravěčka těžce selhávám. Vtipy kazím snad ještě před tím, než je začnu vyprávět. Zaměřím se totiž na projev, a tak mi třeba ani nedojde, že jsem zapomněla pointu. Příběhy neumím lidem vyprávět, proto je píšu.

Často mě ale, pravda, štvou reakce od různých fanoušků na blogové příspěvky. ,,Dělej, ukaž video nebo fotky. Chceme tu scénu vidět“. Je to přesně to, k čemu nás tlačí zrychlený styl života, a to, čemu nechci jakkoli vyhovět. To, co nenabízí vizuální materiál, pro nás jako strávníky internetového obsahu rázem ztrácí na atraktivitě. Já ale zcela záměrně nezveřejňuji fotky ani videa divnolidí, ačkoli je jich můj iCloud plný.

Lidi by se podívali na fotku a už nečetli text. Já ale chci, aby fanoušci mého blogu přečetli těch pár řádků a na chvíli vypnuli. Od stresu. Kvůli němu jsem ostatně na pár měsíců poslala všechny divnolidi k vodě. Tedy alespoň na blogu. Zase jsem sklouzla k myšlence, že se to k novinářce celostátního média nehodí. Pak mi ale došlo, že si tím vlastně zdokonaluji pozorovací schopnosti a hlavně, že chci mít všechny mé divnolidi zaznamenané někde pohromadě. A také, že díky nim vidím sklenici zase poloplnou, nebo jak se to říká.

Sdílet: Facebook Twitter