Nina Špitálníková o životě mezi dvěma Kimy

28. 11. 2017 Rubrika: Art & Books Štítky: , , ,

Sdílet: Facebook Twitter

text: Anit
photo: archiv Niny Špitálníkové

  • Koreanistka Nina Špitálníková byla na stáži v Severní Koreji dvakrát, což se prý nikomu na světě dosud nepodařilo.
  • Právě vydala svou knihu „Mezi dvěma Kimy“, kde popisuje své zkušenosti a snaží se uvádět souvislosti, které v médiích běžně nenajdete.

Tvému synovi je necelý rok a opět se hlásíš na stáž na univerzitu do Severní Koreji, pojedete spolu?

Na studijní stáž  jsem se hlásila naposledy v roce 2015, bohužel neúspěšně. Poté mi došlo, že se tam už nikdy nepodívám. Začala jsem tedy o této zemi dávat rozhovory, napsala pár článků, knihu. Nyní se do KLDR už nechystám. Samozřejmě mě zajímá, jak se země změnila a určitým způsobem se mi stýská, ale nebylo by to rozumné, bezpečné a navíc jsem už máma a mám zodpovědnost hlavně za mého syna.

Jak tam vypadal tvůj běžný den?

Jedním slovem stereotyp. Život v Severní Koreji je do určité míry předem nalinkovaný. Dopoledne studium, odpoledne volný pohyb po městě. Jako studentka jsem podléhala přídělovému systému jídla, takže v 7:00, ve 12:00 a v 18:00 jsem čekala u výdejního okýnka v jídelně. A po výdeji večeře už byl zákaz opouštět kolej.

Co je ten největší mýtus, co si zbytek světa o severní Koreji myslí a není to pravda?

Těch mýtů je spousty. Asi nejrozšířenější je ten, že tam nejezdí auta. V hlavním městě je aut spousty, vznikají dopravní zácpy a člověk musí být při přecházení ulice ostražitý. Přechody pro chodce jsou ještě vzácností.

Čím tě ta země fascinuje a které omezení pro tebe bylo nejhorší?

Nemůžu říct, že by to byla přímo fascinace, ale vždycky mě zajímala jejich propaganda. Je všudypřítomná, propracovaná do sebemenšího detailu a jde mnohem dále, než tomu bylo u nás za komunismu.

Kdy ses tam doopravdy bála?

Strach jsem pocítila jen jednou. Byla jsem zadržena, vyslýchána tajnou policií a po výslechu mi byl odebrán pas… V ten moment jsem měla strašný vztek. Ale když hlavní emoce zmizela, dostala jsem strach.

Jaké to je, když nemůžeš delší dobu používat mobil a internet?

To byl asi ten nejmenší problém. A přístup k internetu jsem měla na ambasádě, takže jsem nebyla až tak odříznutá. Člověk si dnes nedokáže život bez vymožeností moderní doby představit, ale za pár dní, týdnů, mu to ani nepřijde.

Říkala jsi mi, že v Severní Koreji je jakýsi fashion week. Moje otázka je sice absurdní, ale jak jsou na tom s módou?

Móda se velmi mění. Vzniká střední třída, ženy začínají mít více peněz a i ony se chtějí zdobit dle nejnovějších trendů. Chtějí nosit značkové zboží, „imperialistické“ značky. A od té doby, co převzal vládu Kim Čong-un, jsou i nařízení týkající se módy o trochu mírnější.

Co všechno seženu na místním černém trhu?

Na černém trhu se dá sehnat opravdu vše možné i nemožné. Samozřejmě pokud máte peníze. Můžete si koupit zeleninu, ovoce, maso, ale i použité plastové lahve či tkaničky od bot, či luxusní hodinky.

Pochopila jsi díky své zkušenosti s tajnou policí a odposloucháváním také československou totalitní minulost?

Přestala jsem spíše tak radikálně odsuzovat. Pokud někdo za komunistů někoho „napráskal“, tak hned se automaticky dostal do škatulky zrádce. Teď už to nevidím tak černobíle. A těch, kteří odolali nátlaku komunistického, či jakéhokoli totalitního režimu, si vážím o dost více. To jsou praví hrdinové.

Dokázala jsi se přes omezení a tajnou policii s někým z místních spřátelit?

Přátelství mezi cizincem a Severokorejcem není prakticky možné. Pořád jste hlídaní a vláda udělá vše proto, aby omezila kontakt místního obyvatelstva s někým ze zahraničí.

Jaké jsou jejich přání, po čem touží?

Každý Severokorejec vám odpoví, že touží po znovusjednocení země.

Jakou mají představu o západě?

Velmi zkreslenou, v tom hraje zásadní roli propaganda. Již od útlého věku je Severokorejcům vštěpováno, že imperialisti jsou špatní, mstiví a zákeřní lidé, kteří díky jejich vládě žijí v bídě.

Co jsou naše největší omyly, které si o KLDR myslíme?

Těch omylů je mnoho. Západní média nejsou v propagandě, která je namířena vůči KLDR, nikterak pozadu. Vždy mě překvapí, co se dá vše vymyslet a zkonstruovat. Každopádně největší omyl je ten, že Severokorejci jsou národem bláznů. Není to ale národ 25 milionů Kimů. Jsou to normální lidé, kteří se narodili ve špatné zemi. Někteří jsou dobří, někteří horší. Ostatně jako všude jinde na světě.

Nina Špitálníková: Mezi dvěma Kimy, vydalo Nakladatelství Lidové noviny, 239 Kč

Sdílet: Facebook Twitter