Jak najít terapii, na kterou se budete těšit

25. 2. 2018 Rubrika: Living Štítky: , , , ,

Sdílet: Facebook Twitter

text: Kateřina Kuldová
photo: Pinterest, Giphy

  • Protože na terapii byste se těšit měli.
  • Tak složité to není, vážně.

Kdyby se mě někdo zeptal, jakou nejlepší investici jsem za 28 let udělala, mám v odpovědi jasno. Není to deset let staré sako ze Zary, které pořád vypadá, jako bych ho koupila včera (kde jsou ty časy, kdy se věci ze Zary hned po prvním vyprání nerozpadly na prvočástice). Není to ani kurz Google Analytics, na němž jsem se dozvěděla, že analytické myšlení skutečně postrádám (kde jsou ty časy, kdy jsem žila ve sladkém sebeklamu, že do této problematiky proniknu).

Mé nejlépe investované peníze jsou do terapie. Ať se mi to líbí, nebo nelíbí (věřte, nelíbí), jsem neurotická osoba. Takový Woody Allen ale bez scénáristického a režisérského talentu. A když své neurózy nedokážete proměnit v poklady světové kinematografie a pouze jimi otravujete bližní (a sami sebe), je opravdu nejrozumnější řešení pokusit se jich zbavit… nebo je alespoň eliminovat.

A i když si na předloktí nikdy nebudu moci nechat vytetovat Carpe Diem, aniž bych si připadala jako opravdu obří pokrytec, stojím si za tím, že rozhodnutí začít s terapií je jedno těch mých několika rozumnějších. (Plus zmíněná koupě nezničitelného zarovského saka, samozřejmě!)

A proč jsem se rozhodla pět ódy na každotýdenní rozpitvávání zmatků v našich hlavách? Žila jsem totiž v domnění, že v dnešní době, s jejímž stylem a tempem jsme se ještě moc nenaučili pracovat, bere každý návštěvy u psychologa jako samozřejmost. Že zhruba tak 99,9% z nás na terapii buď dochází, anebo na svém předloktí vytetováno Carpe Diem má, ale rozhodně se nad informací, že druhý k psychologovi chodí, ani na vteřinu nepozastaví. Překvapilo mě, že – častěji než jsem myslela – je to vnímáno i jinak.

Tak proč nezkusit rozptýlit zbytky stigmatu ohledně terapií tím, že o tom budeme „mlít“ znovu a znovu? Aby oznámení „Dneska mám terapii“ vyvolalo podobnou reakci jako oznámení „Jdu koupit kozí sýr do Billy“. Tedy vůbec žádnou.

Trvalo mi, než mi došlo, že terapii potřebuju a také že na ni chodit chci (což nejde vždycky ruku v ruce). A samozřejmě také určitou dobu zabralo, než se mi podařilo najít psycholožku, která by mi sedla. Za žádnou cenu by mě nenapadlo pasovat se na někoho, kdo lidské psychice děsně moc rozumí (nerozumím ani sobě, natož pak někomu jinému), ale i přesto… Tady je pár mých laických zkušeností, které každý podvědomě ví, ale někdy upozornění „zvenčí“ může pomoci si věci v sobě lépe urovnat.

  • Nikdy se nenechte do terapie nutit. Musíte cítit, že tam opravdu chcete. ALE. Když vás někdo blízký upozorní, že by vám mohla pomoci, zkuste se nenaštvat a třeba si s tou myšlenkou začít pohrávat.
  • Dopřejte si čas. Kolik času potřebujete. Klidně nad tím uvažujte měsíc, klidně rok, klidně tři. ALE. Někdy může být nejpřínosnější prostě jen zvednout telefon a domluvit si první sezení. Bezmyšlenkovitě, jako by šlo o telefonát ohledně změny tarifu u T-Mobilu. Prostě vytočit číslo a co bude pak? To je fuk, to v tuto konkrétní minutu řešit nemusíte.
  • Jedna z terapeutek mi poradila, že pokud to vaše finanční situace umožňuje, je lepší zvolit terapie placené. Vztah psycholog-klient je pak jiný. (Je to jen můj dohad, ale možná proto, že necítíte větší vděčnost za pomoc, než je nutné.) Pokud se vám ale vaše konto zákeřně vysmívá, určitě se na tento fakt nevymlouvejte a kontaktujte centrum hrazené pojišťovnou. Takové je například psychosomatika.cz.
  • Je to o lidech. O lidských sympatiích a antipatiích, o delikátní a nepochopitelné chemii, která mezi dvěma bytostmi buď je, nebo není. A to více než v jakýchkoliv jiných situacích. Člověku, který sedí naproti vám, máte sdělit své nejtajnější pochody myšlenek, problémy a strasti, které se často bojíte přiznat i sami sobě. Proto je základním klíčem k úspěchu, aby vám v přítomnosti terapeuta/terapeutky bylo dobře. Abyste se cítili uvolnění a schopní mluvit. Ono, přiznejme si, promlčet hodinu za 700 Kč není moc praktické.

  • Z toho vyplývá – přišli jste poprvé na sezení, ale cítíte se nepříjemně, a představa, že prozradíte i jen to, že vás naštval váš křeček Hubert, se zdá přinejmenším nereálná? Zkuste jiného psychologa. Nelámejte to přes koleno. Málokdo má to štěstí a žije „happily ever after“ se svým prvním partnerem. Proč by to mělo být v tomto případě jiné? Jak jsem psala, je to o lidech. O chemii mezi nimi. Jako každá naše sociální interakce. Jenže když vás irituje pokladní v Tescu, je to úplně jedno. Tady to jedno není, musíte zkrátka hledat. Ono to ale dopadne, fakt. (Sama jsem měla štěstí a skončila u své třetí terapeutky, což mi přijde super, ne?)
  • Kamarád se mi svěřil, že o terapii uvažuje, ale má strach, že je jeho problém malý. Že není dostatečně „vážný“ na to, aby někam docházel. Tak to nikdy není. Váš problém nikdy není malý, nemůže být, protože je váš. Jestli vás něco trápí, způsobuje úzkost nebo ničí schopnost smát se prostě jen proto, že je venku hezky a chutnal vám oběd, tak se zkrátka o „malý“ problém nejedná. Neřešte jeho závažnost, ale buďte pyšní na to, že máte sílu postavit se té otravné věci, která vás štve.
  • Mluvte o tom, že chodíte k psychologovi. NEBO o tom neřekněte živé duši. Tohle je jen a jen vaše věc. S nikým o tom nemusíte rozprávět, pokud jste uzavření a nevyhovuje vám to. Opravdu není nutné si jednou v pátek v podvečer sednout k počítači a sepsat elaborát o tom, jak bychom se měli všichni svorně vzít za ruce a nakráčet do ordinací psychologů. Jestli vám ale rozhovory s druhými pomáhají, mluvte. I kdyby to byl jen monolog s křečkem Hubertem, na kterého se už nezlobíte.
  • A ještě jednou – nespěchejte na sebe. Nemusíte vše vyřešit během půl roku a následně si každé ráno ve sprše prozpěvovat Pharrellovo Happy. Ono jedno vede k druhému a člověk je hodně překvapený, jaké nánosy suti musí odklízet a co se pod nimi skrývá. A většinou se tam nenachází nic moc estetického a útěšného. Všichni tam máme divno-věci a nikdo není „normální“. Anebo jsme „normální“ všichni. Jiná možnost není.

A kdybyste si měli z mého sáhodlouhého vylévání si dušičky odnést jedinou věc, asi bych řekla… Ani na setinu vteřiny vás nesmí napadnou se za potřebu terapie stydět. Když nás bolí záda, jdeme k ortopedovi. Když nás bolí duše, jdeme k psychologovi. V té své složitosti je to vlastně až takhle jednoduché, nemyslíte?

Fajn den vám přeje neurotická část fashionbookové redakce.

Sdílet: Facebook Twitter