Všechno, co vědět o matkách a dcerách

Psychoterapeut vysvětluje, jak to funguje mezi rodiči a dospělými dětmi. Co dělat, když se vztahy věkem zamotají, ztíží a vypadá to, že se nedají rozmotat? K jakému modelu vztahů směřovat? Proč je vztah matky a dcery tak komplikovaný? Může být vůbec bezproblémový?

Vztah dětí s rodiči obecně může být komplikovaný. Nejenom vztah dcery s matkou. Dětí rodičům vyčítají neúspěchy, emoční zranění, nedostatečnost, malé sebevědomí a mnoho jiného.

Jenže tyto postoje mají oba póly. Jak negativní, tak pozitivní. Samozřejmě, že rodičové všechny tyto potíže dětem způsobili svojí výchovou, to se prostě v rodičovství stává.

Taky jim tím ale dali možnost naučit se se svými nedostatky vypořádat. Ono totiž rodičovství není o tom nedělat chyby a být dokonalým, o což se teď mnoho rodičů snaží.

Rodičovství je o tom ty chyby dělat, přiznat je i před dítětem, a pak mu ale ukázat, jak s tou chybou správně pracovat, vyřešit ji a snažit se ji neopakovat.

Když se dítě narodí, drží ho matka velmi pevně u sebe, dotýká se ho, je s ním v kontaktu, ale postupně jak roste, svoji náruč otevírá a nechává ho objevovat svět. I s tím pocitem, že si občas natluče.

No a pak v pubertě už jen pasivně stojí, pořád s otevřenou náručí, čeká a nabízí dítěti, že kdyby se chtělo potulit nebo si popovídat, tak může. Hlavně netlačit. Když dítě nebude chtít, není dobrý nápad ho nutit. V pubertě pro něj rodič už tolik důležitý není, spíš jeho vrstevníci.

Jak vypadá zdravý vztah mezi dospělou dcerou a matkou?

Respektují se. Což neznamená tolerují. Respekt je často za toleranci pokládán. Jenže, když u tolerance mám tendenci nevidět některé blbé věci, které se okolo mě dějí, tak u respektu je naopak vytahuju na světlo a otevírám je.

Například se svojí mámou, když jí říkám: „vidíš mami, to je přesně to o čem jsme mluvili, tohle mi ubližuje“. A matka se nevyděsí, nezačne se bránit, například slovy: „víš, jak bylo těžké být na tebe sama“, ale odpoví: „Aha, to jsem nevěděla. Nebo: je mi nepříjemný se o tom, bavit, ale vidím, že je to pro tebe důležité. Tak tě, když už nic jiného, aspoň budu poslouchat.

To je otevřená náruč. Ale neznamená, že svým dětem máte všechno tolerovat. Znamená to: se mnou můžeš všechno probrat, ale třeba nebudu se vším souhlasit. Dítě se pak nebojí za rodičem přijít, i kdyby udělalo něco strašného.

Ale o tom to je. Proto je rodičovství tak těžké. Je třeba mít odvahu nechat své děti občas si natlouct a mít dostatek trpělivosti počkat, až se v dospělosti vrátí.

Je naše matka vždy ženským vzorem?

Ano, matka (i otec) je vždycky naším vzorem. Tedy, pokud nás vychovává, je naší tzv. primární osobou. Od našich rodičů se všechno učíme. Základní mentální nastavení, vzorce myšlení, chování, to všechno máme od nich. Na nich je postaven náš charakter či osobnost.

V dospělosti to můžeme měnit a upravovat, ale základy tam zůstávají napořád.

Pokud naše vztahy s matkou nejsou dobré, měli bychom usilovat o to, aby se za každou cenu zlepšili? Jde mít spokojený život a s mámou třeba nemluvit?

Tady odpověď není tak jednoznačná. Někdy to jde, někdy ne. Není na to jasná rada, ve smyslu „vždycky zlepšete svůj vztah s rodiči“. Když si vezmete rodiče tyrany, tak se s nimi sbližovat není vždycky dobré a vhodné, co je ale důležité je se s nimi tzv. „vnitřně smířit“.

I když to bude znít jako klišé, váš život se nezlepší, pokud vzpomínky na dětství vás budou vždycky zraňovat. Co se stalo, nemůže se už vrátit zpět.

Co ale můžete změnit, je práce na tom, aby to nad vámi nemělo takovou moc. Pokud jste přežili vaše dětství až do dospělosti, máte svobodnou vůli, můžete se rozhodnout s tím něco dělat.

A ano, občas to může znamenat se svojí mámou nemluvit. Ale ne proto, že se jí mstíte. Ale proto, že kontakt s ní vám ubližuje.

Mám klientku, která jednoho krásného dne našla odvahu, zajela za svojí matkou, otevřeně jí řekla: „víš, mami tohle a tohle mně od tebe ubližuje, proto sem nerada jezdím a tohle a tohle bych potřebovala“. Matka jí poslala do háje, no a ona se jako dospělá osoba rozhodla, že tam za ní už jezdit nebude, protože jí jejich interakce ubližovaly.

Na mámu se nezlobí, vlastně ví, proč taková je, ale nechce prohlubovat svoji deprivaci. S mámou si volají, na vánoce zajede, ale jinak si žije svůj život. A její máma postupně chápe a zlepšuje svoje nastavení. Trvá to už pár let, ale lepší se to.

V jakém věku se naše role obrátí: my jsme ti dospělí a rodiče se často chovají jako děti? Tím nemyslím, že jsou senilní, ale třeba náladoví, mají méně uspořádaný život než jejich děti…

U někoho se to změní, u někoho ne. Jak se péče o seniory lepší, znám jich řadu aktivních, kteří by třeba před 20 lety takhle žít nemohli.

Ale znám i „staré lidi“ okolo padesátky, kteří jsou protivní, náladoví, nic nedělají, mentálně se nehýbou a očekávají od svého okolí, že se o ně bude starat.

Někdy si myslí, že jim děti pomohou vyřešit jejich život. Ale v tomhle je rodičovství těžké: jakmile máte děti a sami se jako děti chováte, ztrácíte u svých dospělích ratolestí čím dál víc respektu.

Jak se mohou vztahy s matkou změnit poté, co absolvujeme terapii?

Záleží na motivaci každé z nich, ale pokud jsou obě vnitřně motivované (dělají to pro sebe, ne pro to, že jim to někdo nakázal), tak takřka vždy terapie pomůže.

Samozřejmě v párové/rodičovské terapii se otevírají ty nejzákladnější vzorce, které mohou být velmi těžké na zpracování, ale taky jsou to ty nejužitečnější a nejvíce benefitů přinášející.

Z mé vlastní zkušenosti vím, že když si děti s rodiči otevřou svoje témata, tak se je vyřešit či správně přenastavit, podaří velmi rychle. Rozhodně rychleji než v klasické párové vztahové terapii. Takže pokud máte nějaké takové téma, jděte na terapii.

© 2024 Vmagazin.cz | Nakódoval Leoš Lang