Všechny jsme trochu Johana: Proč číst tuto novou českou knihu

15. 5. 2018 Rubrika: Art & Books Štítky: , , , , ,

Sdílet: Facebook Twitter

text: Anit
model: archiv vydavatelství Paseka, archiv Zuzany Dostálové

  • Zuzana Dostálová, Pavla Horáková a Alena Scheinostová jsou autorky knihy Johana, kterou právě vydalo nakladatelství Paseka.
  • S Johanou se seznámíme v jejich 11 letech a opustíme ji o 30 let později. 
  • Novela mapuje život dívky narozené v polovině 70. let, která má mámu, která cvičí džezgymnastiku a je krásná, nejvíc času tráví s babičkou a na otce si moc nepamatuje.

Každá z nás může být tak trochu Johana. Její matka i babička měly složité vztahy, otcovský vzor zůstal nenaplněný, a tak se většinou všechna Johanina rozhodnutí nějak točí okolo mužů. Lze z takového vzorce vůbec vystoupit? O Johaně s jednou z jejích autorek, violoncellistkou a spisovatelkou Zuzanou Dostálovou.

Jak se píše v trojici autorek? Jak rozvíjíte příběh, diskutujete? Co když jedna chce udělat něco, co se ostatním nelíbí?

Možná bude nejjednodušší vysvětlit, jak vůbec Johana vznikla. Před třemi lety jsem na Facebooku založila projekt s názvem Povídky ze zdi. Podstatou všeho je štafetové psaní. Napsali jsme společně do této chvíle 43 povídek, psalo přes 60 autorů, jak spisovatelů a novinářů, tak i těch, které psaní jen baví. Vždy nás píše pět, každý má na svoji normostranu 24 hodin. Před rokem a půl mě napadlo vytvořit něco delšího, z čeho by mohla vzniknout třeba kniha. Přemýšlela jsem, koho oslovím a napadla mě PavlaAlenou. Neznamená to ale, že by ostatní autoři psali špatně, ovšem s holkami jsem posledních několik měsíců v úzkém kontaktu, napsaly jsme spolu spoustu povídek, věříme si a chováme k sobě úctu. To bylo pro mě rozhodující. Díky tomu samotné psaní Johany plynulo spontánně. Každá se ujala jedné třetiny. Příběh jsme vlastně nijak nediskutovaly, my jsme se pouze těšily na to, co ta druhá a třetí napíše, a zkrátka si věřily.

Co bylo předlohou pro Johanu?

Johana každé z nás rostla pod rukama jako skutečné dítě. My se o ni staraly jako o vlastní, krmily jsme ji, oblékaly, provázely jsme ji životem, dopřávaly jsme jí lásku, ale i zklamání. Život už takový je. Všechny tři jsme Johaniny vrstevnice, mohly jsme se vžít do jejích pocitů, i co se historických reálií týče. Předlohou nám byly postřehy z našeho života, z života kolem nás a potřeba něco sdělit.

Nakolik jsou v Johaně obsaženy Tvoje zkušenosti? Jde napsat něco, s čím jako autor nemáš nic společného?

Lhala bych, kdybych řekla, že Johana a lidé kolem ní, jsou stoprocentně fiktivní postavy. Samozřejmě jsem se na nějakých místech vypisovala z něčeho osobního, nějaké zkušenosti tam byly, a myslím, že to máme všechny tři podobně. To, že bychom určité situace řešily v životě jinak, je věc druhá. A zda jde napsat něco, s čím jako autor nemám nic společného? Ano, jde, ale třeba do takových historických románů bych se nepouštěla.

Kdy je pro Johanu nejlepší čas? Sledujeme ji od 11 do 40 let, což je docela dlouhá doba.

Johana nemá lehký život od začátku, vyrůstá bez otce, matka jí není velkou oporou, proto stále hledá pevný bod. Je to v podstatě chytrá holka, která nemá štěstí na kluky, později muže. Možná vlastní chybou, možná má jen smůlu. Každá etapa života jí přináší něco chmurného, ale i hezkého.

Kniha Terapie sdílením: #rozchodovevety

V jedné recenzi se o Johaně psalo, že „feministkám vstup zakázán”. Proč?

Ano, ta recenze nás poměrně překvapila. Netroufám si mluvit za Pavlu, ani Alenu. Já to ale chápu vlastně jednoduše, Johana má velkou smůlu na muže, a zrovna tak její matka, bohužel potkávají muže nespolehlivé, despotické a nevyrovnané. A proto na ně přirozeně zanevřou. Co je ale zásadní, přesto přese všechno je k životu potřebují. Uvědomují si, že život v osamocení není cestou.

Myslíš, že se můžeme někdy vymanit ze stínu svých babiček a matek a nepokračovat v rodinném příběhu pořád dokola?

Z části můžeme, partneři, děti, pevné zázemí, to všechno by nám k tomu mělo dopomoci. Vždy si ale v sobě poneseme nějaký model z dětství, stín, zvyky a chyby rodičů. Neměli bychom jim je ale vyčítat. Všichni jsme jen lidé, všichni chceme být šťastní.

Kniha (nejen) módního znalce Martina Váši: Dělám si to sám

Sdílet: Facebook Twitter