Home / Life & style  / Koučové, přání do vesmíru a já na první místě. Proč takový přístup nefunguje?

Koučové, přání do vesmíru a já na první místě. Proč takový přístup nefunguje?

Proč neexistuje žádná zaručená zkratka ke štěstí, lásce ani bohatství?

Jaké máte předsevzetí pro rok 2020? Tak příjemně kulaté číslo si přece zaslouží pěkný seznam toho, co si pro sebe přejete vykonat. Pokud byste nevěděli, stačí otevřít kteroukoliv sociální síť a najdete zde záplavu motivačních citátů. Většina z nich bude směřovat k jasné jistotě: vy jste tou nejdůležitější osobou svého života, musíte vše dělat podle sebe, tak, abyste spokojení byli především vy.

Na vlně této v něčem možná důležité, ale v jiném ohledu až narcistické životní filosofie, surfují také nejrůznější koučové a poradci seberozvoje. Mnohdy nemají za sebou žádný psychoterapeutický výcvik a jejich znalosti se opírají o kurzy, které se sice pyšní certifikáty, ale jejich pomoc v praxi připomíná knihu Ivanky Trump. Motivační citáty plné trueismů, které působí na kohokoliv, kdo pochopil, že naše bytí není černé a bílé, velmi zkratkovitě.

V minulé dekádě bylo populární stát se módním bloggerem. V dnešní, k životnímu prostředí uvědomělejší společnosti, je nákupní šílenství projevem nemorálního chování. Hauly, kdy bloggeři ukazovali, co všechno ulovili v místním i vzdáleném obchodním domě, nahradily vlogy a podcasty o tom, jak dosáhnout všeho, co si přejete.

Co si o této tendenci myslí psycholog a párový terapeut PhDr. Petr Kačena, zakladatel Školy psychologie?

V poslední době je velké množství koučů, lidí, kteří bez předchozího psychologického nebo psychoterapeutického vzdělávání pracují jako vztahoví či kariérní poradci. Jak tuto činnost vnímáte coby psycholog? Mohou někomu „dobře míněné rady” uškodit?

Samozřejmě se mi to nelíbí. Psycholog musí pět let studovat na vysoké škole, aby se tak vůbec mohl nazývat. Za tu dobu nastřádá dost teoretických informací, ví, co už je prozkoumáno a co ne… Takže když pak přijde na radu, neříká lidem blbosti. Takovou klasikou je třeba informace, že většina komunikace probíhá neverbálně, a že nesoulad verbální a neverbální složky u matek může později u dětí způsobovat schizofrenii. Vystudovaný psycholog ví, že tohle jsou blbosti, které vznikly dezinterpretací výzkumu. Bohužel někteří odborníci, kteří často vystupují v médiích, to neví, a tak tyhle nesmysly dál opakují do éteru. A nejspíš je pak taky říkají svým klientům.

Co se týče psychoterapie, u nás by ji měl dělat jen člověk, který podstupuje nebo už absolvoval pětiletý psychoterapeutický výcvik. Do toho se může přihlásit kdokoliv, kdo zpravidla má  uzavřené bakalářského studium z nějakého humanitního oboru. Podstatou psychoterapie je neradit. Proto jsou důležitější osobnostní kvality a vztahové kompetence konkrétního psychoterapeuta. Ty se samozřejmě v rámci výcviku také rozvíjí, a také se pod supervizí psychoterapeut připravuje na to, co ho může s klienty potkat. Třeba, že se do něj v rámci tzv. přenosu zamilují, že je potřeba držet hranice. V rámci profesionální psychoterapie je třeba nepřípustné, že do terapie vezmete svého kámoše nebo známého, což je bohužel u rychlokvašených koučů/terapeutů celkem standard.

No a vedle toho jsou samozřejmě úplně škodlivé nebo nefunkční věci – jako když „terapeuti“ AKTIPu učí „kadit rakovinu“, v regresní terapii vzpomínáte na minulé životy nebo v rámci metody RUŠ v podstatě účelně vytěsňujete svoje obtíže.

Velmi často zaznívá, že máme mít sebe na prvním místě, dělat pouze to, v čem jsme šťastni. Tato teze je ale v rozporu s každodenností a jejími požadavky. Jak takové rady vnímat? Lze se jimi vůbec řídit?

Jde se mít na prvním místě, určitě do té doby, kdy jsme singles a nemáme děti. S nimi už to tak nejde:  součástí normálního a zdravého vztahu s partnerem, i s dítětem je to, že se někdy záměrně omezím. Třeba z lásky nebo proto, že mi na tom vztahu záleží. Nedá se k tomu ale říct moc obecně. Mám klienty, kteří v terapii  dojdou k tomu, že by se neměli tolik omezovat na úkor druhých, a pak i jejich opak.

Rozhodnout se pro něco. Štěstí je jen otázka rozhodnutí, stejně jako šťastný vztah nebo naplňující kariéra. Je to ale tak jednoduché?

Do určité míry máme vliv nad svým osudem a můžeme si udělat svůj malý americký sen. Ale máme to taky mnohokrát jednodušší, když se narodíme do dobré rodiny. Když se amerického psychologa Daniela Kahnemana, nositele Nobelovy ceny, ptali na jeho oblíbenou rovnici, řekl: success = talent + luck; great success = a little more talent + a lot of luck. Úspěšní lidé si bohužel málokdy dokážou připustit, že za jejich úspěchem stály také startovní podmínky a hlavně náhoda.

 

Jak z psychologického hlediska fungují nejrůznější přání do vesmíru, „věř a vše se ti splní”?

Funguje to proto, že si pak víc všímám toho, jak se mi to přání naplňuje. Je to stejné jako když těhotná žena najednou kolem sebe začne vidět jiné těhotné. Nebo když si chci koupit nějaké auto, a pak ho najednou všude v ulicích potkávám. Prostě tím někam zaměřuji pozornost. Z hlediska vědy to samozřejmě nefunguje tak, že by mi pak pánbíček či vesmírná energie přihrála to moje tajné přání na rohožku před byt. Ale tím, že svou pozornost na něco opakovaně směřuji, je asi pravděpodobnější, že se to splní.

 

anit@fashionbook.cz