Pohled filmového insidera: jaké filmy letos poletí na festivalu v Cannes

Kdo přijede do Cannes, pochopí, proč se z festivalu na francouzské riviéře stala největší filmová událost na světě. Alespoň pokud je hezky. Krásná pláž, dobré jídlo i víno. Filmy. A Palais des Festivals s proslulými schody s červeným kobercem, který nikdo nefotografuje z dálky, protože je stejně děsivě monumentální jako karlovarský Thermal.

Člověku není zima jako na Berlinale. Má pocit, že je tam, kde má být a že jsou zde i všichni „ostatní“. Nic mu tedy neuniká. Své schůzky si může naplánovat na terase jednoho z festivalových stánků nebo v hotelovém pokoji, který si pronajaly velké filmové společnosti.

A jsou tu i další různé důvody se vracet. Například Jane Campion, která minulý rok předsedala porotě Cinéfondation a sekce Short film, se letos vrátila jako prezidentka hlavní poroty.

Spolu s ní bude rozhodovat o osudu 18 filmů v soutěži francouzská herečka Carole Bouquet, režisérka Sofia Coppola, iranská herečka Leila Hatami, herec Willem Dafoe, herečka z Jižní Korei Jeon Do-yeon, herec a režisér Gael Garcia Bernal, čínský režisér Jia Zhangka a dánský režisér Nicolas Winding Refn.

Na soutěžní filmy v hlavním sále Palais des Festivals je možné se dostat jedině s lístkem. Kdo má tu možnost si lístky rezervovat přes internet, znamená to také, že má povinnost na film jít. Pokud nedorazí anebo nedá lístek někomu, kdo půjde za něj, ztrácí „body“. Systém si to pamatuje a dokáže snížit privilegia k vyzvedávání vstupenek.

Před Palais je tedy možné vidět řadu smutných lidí držících cedule s nápisy ticket please.  U vstupu se kontroluje pouze platnost lísku a dress code. Jedna ze zásad festivalu. Vyplatí se vždy vyjít v šatech a v tašce mít boty na podpatku.

Festival zahájí životopisný film francouzského režiséra Oliviera Dahana Grace of Monaco o legendě jménem Grace Kelly (Nicole Kidman). I přesto, že se na Cannes upínají všechny oči filmového světa, není špatné si pamatovat, že jde stále o francouzský filmový festival. Francouzské filmy jsou všude, ať se do programu hodí či ne. To platí i o kvalitě. A bohužel, zahajovací film je jednou z oněch podivných festivalových atrap.

Každoroční výtku si zaslouží i samotná soutěžní sekce. Opět je to spíše přehlídka známých jmen. Risk, překvapení a inspiraci je třeba hledat v paralelních sekcích festivalu jako je Un Certain Regard, Critics Week nebo Director’s Fortnight.

V nesmírném počtu filmů od známých i méně známých tvůrců (těch v oficiálním výběru i těch, které mají pouze tzv. market screening) snad každý doufá, že narazí na film, který se pak stane festivalovým překvapením, jakým byl minulý rok film Život Adèle (La vie d’Adèle, Abdellatif Kechiche).

Jedním z nejvíce viditelných filmů festivalu ještě před jeho zahájením je rozhodně Cronenbergův film Maps of the Stars s Julianne Moore, Robertem Pattinsonem a Miou Wasikowskou v hlavních rolích. Cronenbergovo hollywoodské akvárium s komplikovanými vztahy všech přítomných může už jen překvapit. Je o něm dobré vědět, protože Cronenberg dokáže vytvořit umělý prostor, ve kterém žijí karikatury naší doby.

Když se člověk přenese přes fakt, že soutěž nenabídne nic progresivního, jsou zde filmy, které přeci jenom dokáží narušit pohled na svět. Jedním takovým je film belgických bratrů Dardennových Deux jours, une nuit. Během jednoho víkendu musí Sandra (Marion Cotillard) přesvědčit své kolegy, aby se vzdali svých bonusů, a jí mohla zůstat práce.

Realitou žije další snímek soutěže Leviathan ruského režiséra Andreye Zvyagintskeva, který v uzavřené komunitě ruské vesnice nechává znovu ožit biblický příběh Joba. Jeho předchozí filmy Návrat (2003) a Vyhoštění (2007) mají s jeho novým filmem mnoho společného: uzavřenou komunitu, separaci, bezčasí.

Na první pohled se v sekci Un Certain Regard nalézá zajímavých snímků také mnoho. Většina z nich však ještě nemá trailer a popisky jsou strohé. U debutujících režisérů je pak těžké odhadnout, na co člověk jde, ale v tom je přeci ta krása festivalu.

Snímek rakouské režisérky Jessicy Hausner Amour Fou nabídne příběh německého spisovatele Henricha von Kleista a jeho pravé lásky, který skončil pro oba tragicky. Vyznění filmu odkazuje právě k Jane Campion a Hvězdě zářivé (Bright Star, 2009).

Jessica Hausner je jednou z těch žen, které s odstupem a velice nesmlouvavě dokáže zpracovávat tabuizovaná témata, dokáže být krutá a balancovat na hranici komedie, jako tomu bylo ve filmu Lurdy (Lourdes, 2009). Amour Fou možná nebude dalším příspěvkem do poetické filmotéky, ale už pro ta očekávání za pozornost stojí.

Letmý průlet sekcí Un Certain Regard ještě nabízí Charlie’s Country dalšího australského (a také legendárního) režiséra Rolfa de Heera. Každý jeho film je jiný, jako by režisér byl chameleonem, který dokáže velice dobře absorbovat potřeby příběhu.

Poslední film, který de Heer představil v Cannes, byl snímek Deset Kánoí (10 Cannoes, 2006), který vypráví o aboriginském kmeni formou jeho vlastních příběhů vyprávěných způsobem, kterým se vypráví mýty.

U aboriginské kultury de Heer zůstává i nadále, je třeba se těšit, jakou formou bude vyprávět příběh Charlieho, který se rozhodne žít „postaru“ a zmoudřet. Cannes nabízí mnoho filmů, které se díky uvedení na festivalu dostanou do širší distribuce, ale malé filmy jako je tento, bude nutné vyhledávat krok za krokem.

Jakým debutům letos festival dal šanci? Jednou z prvních režisérek je Mélanie LaurentShosanna z Tarantinových Hanebných parchantů (Inglourious Basterds, 2009), která představí svůj film o kamarádství dvou náctiletých dívek Respire (Breathe).

S anatomií příběhu si hraje debutant Ned Benson v jeho dvou filmech o jednom vztahu The Disappearance of Eleanor Rigby, Jeho i Její verze příběhu. A na závěr nelze zapomenout, že dalším debutantem je i Ryan GoslingLost River.

Tipů a nadějí by bylo v programu vedlejších sekcí mnoho. Snad se některé z výše zmiňovaných titulů dostanou také do Česka. A ještě více filmů a talentů, které jsem nestačila podchytit, festival vynese na světlo.

© 2024 Vmagazin.cz | Nakódoval Leoš Lang