Fotograf královen: Cecil Beaton vystavuje v Praze
Od 12. června do 7. října potrvá výstava legendárního britského fotografa Cecila Beatona v pražském Museum Kampa. Pomyslně tak navazuje na výstavu Manola Blahnika The Art of Shoes.
Cecil Beaton byl nejen oficiálním fotografem briské královské rodiny, ale také portrétoval Audrey Hepburn, Marilyn Monroe či Micka Jaggera.
Jeho mistrovství je v něčem dodnes nepřekonané. Sám si koloroval fotografická pozadí, před které pečlivě naranžoval třeba britskou královnu Alžbětu II. nebo její sestru Margaret.
Vytvořil také třeba kostýmy pro film My Fair Lady, který patří (nejen) k našim oblíbeným vánočním filmům, ale Cecil Beaton z něj byl zklamaný.
Kromě toho, že svedl na jedinou noc Gretu Garbo, kterou do konce života nepřestal (jako další dva jiné muže) milovat, trpěl Beaton narcismem a chorobným perfekcionismem. Fotil svá selfie s pocitem, že nikdy nevypadá dost dobře.
Vedl si deníky, ve kterých byl nemilosrdný k těm, které potrétoval. O Grace Kelly napsal, že má hlavu jako tele, Liz Taylor mu připadala vulgární a nedostatečně ženská. Osud Marilyn Monroe skončil podle jeho proroctví- „že to s ní asi špatně dopadne“. Audrey Hepburn byla podle Beatona spíš zajímavá než hezká.
Mick Jagger se v 70. letech snažil konzervativního elitářského Beatona přesvědčit, aby si s ním v Maroku, kde se náhodou potkali, vzal LSD. Zpěvák říkal, že droga nemůže ublížit tomu, kdo se má doopravdy rád. Což ale rozhodně nebyl fotografův případ.
Často někoho neměl rád a trpěl předsudky. Do profilu jednoho z nejobdivovanějších fotografů minulého století, který stál tak blízko po boku britské královské rodiny, se příliš nehodí fakt, že byl antisemitou.
Když v předvečer druhé světové války odevzdával své snímky americké smetánky do Vogue, obdařil je poznámkami, že „ti židáci jsou vážně všude“. Beaton dostal vyhazov a reputaci si napravil až fotografií opuštěného dítěte během náletů v Londýně.
I v Beatonově příběhu se hodí použít psychologické klišé, že vše podstatné se odehraje v dětství. Narodil se do bohaté londýnské rodiny, ale jeho spolužáci ve škole byli aristokraté.
Malý Cecil se nedokázal smířit s křivdou, že jeho předci byli pouhými kováři a obchodníky. Většinu času trávil se svou chůvou, nadšenou amatérskou fotografkou, která ho naučila vyvolávat filmy ve vaně.
Annie Leibovitz, jedna z nejlepších současných portrétních fotografů o Beatonovi prohlásila, že „nikdo neměl intenzivnější a romantičtější vztah s oknem“. Beaton totiž většinou nepracoval s reflektory nebo odraznou deskou. Uměl jen perfektně využít denního světla nebo lampičky bez stínítka.
Příběh Cecila Beatona je plastický, dramatický i plný krásných momentů, zrovna jako jeho fotografie. Obsahuje ale také něco, co by u svých děl nikdy nepřipustil. Ošklivost, malost a pohrdání.
Publikováno: 27. 6. 2018
Dlouhodobě se věnujeme psaní článků o zajímavých tématech. Každý článek píšeme tak, aby byl co nejsrozumitelnější a nejjasnější. Soustředíme se na doporučení, recenze a informativní články. Za cíl si klademe tvorbu nejkvalitnějších článků na internetu.
Více
